Zanechat v lidských srdcích stopu
MOTIVAČNÍ POVĚSTI
Za vlády krále Václava I. žil v obci Velký Újezd vladyka Arnošt Kokora. (Jedním z prvních majitelů panství v Kokoříně byl vladyka Kokora.)Ten měl dva syny. Staršího Konráda a mladšího Ješka (Jana - Místní název Janova Ves). Každý z bratrů byl jiný.
Ješek byl postavy štíhlé, drobnější. Miloval les, přírodu, práci na poli, klid. Rád se toulával po lesích, nebo skalami, či si zašel za moudrým poustevníkem, který žil nedaleko v osamělém příbytku. Jeho bratr Konrád byl pravý opak. Hlučný, plný života a elánu, statné atletické postavy. Rád vyhledával společnost sobě rovných a při žádné pitce nebo nezbednosti nesměl chybět. Miloval rychlou jízdu na koni, šerm a střelbu z luku.
V první polovině třináctého století byla vyhlášená již šestá křížová výprava za účelem osvobození Božího hrobu v dalekém městě Jeruzalémě. Rytíři, označení červeným křížem vyráželi na dlouhé a namáhavé cesty, aby si vydobyli nová vyznamenání a řády, nové označení erbů, ale hlavně - aby získali velkou a bohatou kořist. To vše pod pláštíkem ušlechtilého úmyslu, vysvobodit z rukou pohanských Arabů centrum křesťanského učení.
Vojáků a rytířů bylo a dodnes je v místech, kde se válčí, odjakživa stále nedostatek. To platilo před sedmi sty roky zrovna tak, jako v současnosti. Proto jednoho krásného dne přijel na tvrz královský verbíř se vzkazem, aby Konrád s Ješkem byli do toho a toho dne připraveni na cestu a čekali v Mělníce na shromaždišti v plné zbroji na hlavní část vojska, táhnoucí směrem na Olomouc.
Na Újezdské tvrzi zavládlo vzrušení. Zbrojíři od rána do noci brousili meče, opravovali brnění, kováři překovávali koně, krejčí šili oděvy a správce sháněl, kde se dalo zásoby pro oba mladé rytíře, kteří budou dlouhé týdny putovat do vzdálené Svaté země.
I bratři propadli nervozitě. Poprvé opustí na dlouhou dobu svůj domov. Jaký osud je čeká? Vrátí se oba zdrávi zpět? Nejde si někdo z nich pro jistou smrt? A jací se vrátí případně domů? Jak moc je válka poznamená? Boj, smrt blízkých spolubojovníků? Strádání, ale i kontakt s nevěřícími nepřáteli, s jinou kulturou? Každý z bratrů to řešil jinak.
Ješek, podle své zamyšlené nátury, hodiny proklečel v tichém kostele na modlitbách a vkládal v pokoře svůj osud do Božích rukou. Prudký a divoký Konrád se smířit s osudem jen tak nechtěl.
"Chci vědět, co mne čeká! Chci vědět, zda se vrátím živ a zdráv. A jestli ano, nechci se domů vrátit s prázdnýma rukama. Chci si přivést velkou kořist! Chci být bohatý, hodně bohatý. A prostřednictvím bohatství chci získat také moc!" Tak promluvil jednou v noci ke staré a ošklivé vědmě, za kterou přišel do její chatrče uprostřed lesů. (Odvolávka na místní název „Na bábě“.)
Bába dlouho nechtěla Konrádovi vyhovět. "Není dobré, mladý pane, všechno vědět. Není moudré popouzet osud a chtít poodkrývat jeho tajemství a skrytou budoucnost. To nikdy nedopadne dobře!", varovala.
"Babo, mlč!", osopil se na ní starší ze synů. Zaplatil jsem ti, tak neskrývej, co víš!" Když pak na vědmu vytáhl i tesák a začal jím babě šermovat před očima, stařena povolila. Vzala pánev, postavila jí na řeřavé uhlí a roztavila v ní olovo. To potom nalila do mísy s vodou. Žhavý kov zasyčel a vyvalil se oblak páry. Když olovo ztuhlo, vytvořily se ve vodě roztodivné obrazce. Z nich se pak stařena pokoušela vyčíst Konrádův další osud.
Dlouho si obrazce ve vodě prohlížela a ještě déle mlčela.
"Tak co je, babo, co mlčíš!?", naléhal netrpělivě Konrád. "Cos vyčetla z mého osudu?"
"Pane, bojím se ti to říci. A také tomu nerozumím..."
"Nezamlouvej to a mluv!" Rozkřikl se znovu Konrád. Stařena se přikrčila a tiše řekla:
"Pane, čeká tě velký boj. Čeká na tebe smrt. Ale přitom nezemřeš. Je pro tebe připravené veliké protivenství, trápení, bída i otroctví. Ale ani tomu nerozumím. Svobodu neztratíš. A přitom se staneš otrokem... To mi prozradilo olovo."
"Ne! To nepřipustím. To se nesmí stát! A co takhle Dračí rubín, babo. Ten by nemohl pomoci?" (Další narážka. Tentokrát na Skalní zub.)
Pane! Ty snad chceš pokoušet samo peklo!" Zhrozila se vědma a hrůzou se schoulila ještě víc do sebe.
"Jdi do háje s peklem! Na něj nevěřím. Já nechci zemřít. Chci žít, rozumíš!? Ale chci se vrátit bohatý a mocný! Ne jako chuďas a případný mrzák. Tak pověz, kde mám hledat dračí rubín? A jak ho přiměji, aby mi dopomohl k moci a bohatství?"
"Dračí rubín je kapka krve hrozného draka, který před dávnými časy sužoval zdejší kraj. Kdo ho vlastní, nemusí se bát o život. Stane se mocným a silným. Nikdo ho nepřemůže."
"Kde? Kde ho najdu!?, naléhal Konrád.
"Pane, rozmysli si to. Ten rubín má sice velikou moc, a může ti dopomoci k nebývalému bohatství a moci, ale i ty musíš něčím zaplatit. Kdo Dračí rubín vlastní a požádá ho o pomoc, stane se jeho otrokem. Rubín z něho vysaje vše dobré, co v něm je. A člověk se stane zlým, hrubým, neschopným jakéhokoliv dobrého skutku. Stane se otrokem zloby, nenávisti a chamtivosti!"
"Nemluv nesmysly! Na pohádky nevěřím. Kde mám Dračí rubín hledat, pověz!" (Kdo se cele upne na materiální hodnoty a stanou se mu středem jeho života, také ho pohltí, ovládnou. A on v touze mít ještě víc se snadno dostane tam, kam by se jako soudný člověk nikdy dostat nechtěl.)
Stařena povolila. "Blízko osady Jestřebice stojí skála, která připomíná zub. Lidí ji tak i nazvali. Říká se jí Skalní zub. Když tam dnes o půl noci zajdeš a spálíš před ní na ohni byliny, které ti dám, najdeš ve žhavých uhlících Dračí rubín. Ten vezmeš do rukou, přiložíš k srdci, pokloníš se do všech čtyřyř světových stran a přitom pokaždé řekneš: " Rubíne, rudý Rubíne, dávám ti svůj život i své srdce, pomoz mi!" Konrád na víc nečekal. Vzal od vědmy váček s kořením, zaplatil jí několika zlaťáky a pobídl koně směrem k Jestřebicím.
Jak vědma řekla, tak udělal. Našel skálu podobnou zubu, rozdělal oheň a na ohni spálil kouzelné byliny ze sáčku. Když potom poslední jiskra v ohništi vyhasla a popel vychladl, našel v něm kámen, který po vyndání z ohniště do noci zářil rudým světlem. Dračí rubín. Chvíli zaváhal a rozmýšlel se, zda kámen vzít do ruky. Pak ale pohodil vzdorně hlavou a rázně po rubínu sáhl. Přiložil si ho oběma rukama do míst, kde mu vzrušením tlouklo srdce, uklonil se tam, kde právě začalo vycházet slunce a řekl: „Rubíne, rudý rubíne, dávám ti svůj život, své srdce, pomoz mi." Potom se uklonil na opačnou stranu k západu a řekl totéž. Když tak učinil počtvrté a doznělo poslední jeho slovo, kámen se rozhořel a začal zářit víc a víc. Jeho světlo bylo stále oslnivější a oslnivější, až Konrád nic jiného, než narudlou záři neviděl. Zároveň se mu kámen začal vpalovat do těla. Lekl se a hrůzou začal křičet. Chtěl rubín odhodit, ale nešlo to. Kámen hřál stále víc a víc a vpaloval se mu do těla stále hlouběji. Nakonec omdlel.
Když ráno vyšlo slunce a první paprsky prozářily rosu na koncích listů habrů a buků, probudil se. Po nočním dobrodružství nebylo ani památky. Les působil opět uklidňujícím dojmem, ptáci zpívali svou první ranní písničku a v místech, kde pálil čarovné bejlí, nebylo po ohni ani památky. Jenom na prsou cítil tíživý tlak. Když si pak odhrnul košili, našel v místech, kde tlouklo srdce, velikou jizvu.
Vydal se na cestu domů. Nedošel ještě daleko, když se na něho z houštiny vyřítil medvěd. "To je konec!", pomyslel si. S tesákem, který měl za pasem, mnoho šancí na přežití neměl. Přesto se zvířeti statečně postavil. Netrvalo dlouho a medvěd ležel mrtev u jeho nohou. Sám se divil, jak lehce si se šelmou poradil. Teprve nyní si uvědomil sílu i hbitost, kterou díky Dračímu rubínu získal.
To je konec motivační pověsti, kterou jsme u ohně večer dětem četli. Další pokračování příběhu se dozvídaly v průběhu tábora. Především něco z dopisu poustevníka, který se pokoušel bratry kdysi vysvobodit a pak ze zápisků z výpravy do Svaté země, které si dělal mladší z bratrů Ješek. Ty měly děti motivovat k plnění vysvobozujících úkolů. A pak také z "vedlejších" pověstí. Tak si postupně skládaly kousek po kousku celý příběh. Úvodní část měla především vysvětlit pojem Dračí rubín. Protože nám pak každý večer táborem procházela tichá postava rytíře, kterému v ruce zářilo světlo. Někdy rudé (když děti nesplnily), nebo bílé (když se úkolu zhostily na výbornou).
V jiné variantě jsem bratry oženil a dal jim nevěsty. Janova milá se jmenovala Bílka (opět místní název).Bílka už názvem vyvolává představu někoho "bílého", tedy čistého, upřímného, šlechetného.
Konrád se snažil Ješkovi milou břebrat. Když neuspěl, ve zlosti ji zabil. To vyvolalo mezi bratry konflikt a následné zabití i slabšího Ješka. Tak se dostal Konrád do klatby a musí dodnes strašit. (Mé vysvětlení černého přízraku, který po nocích jezdí po lesích a skalách Kokořínska).
Kdysi dávno, ještě za dob statečných rytířů a křížových výprav do Svaté země, žili na kokořínsku dva bratři. Oba byli šlechtici. Jeden z nich nechal později postavit vesnici Janovu Ves. (Její doba založení se shoduje s dobou konání jedné z křížových výprav. Navíc mi poskytla i návod na jméno jednoho z bratrů. Staročesky Jan se řeklo Ješek.) Druhý z bratrů postavil předchůdce dnešního hradu Kokořín hrad Staráky. Tenhle člověk byl velmi zlý a chamtivý. Pro své nešlechetné chování se dostal i do místní pověsti o Černém rytíři.
Nedaleko Mšena stával v minulosti klášter řádu Johanitů.(Také historická pravda.) Mniši si před léty přivezli z křížové výpravy do Svaté země veliký poklad, který křižáci ukořistili nevěřícím Saracénům. Chtěli poklad použít ke zvelebení svého kláštera a k vybudování účinnější pomoci nemocným, o které se starali. Navíc věřili, že tímto ušlechtilým činem se zlata, na kterém lpěla krev, setřou jeho prokletí a posvětí jej.
Stalo se ale, že Černý rytíř se svými kumpány klášter věrolomně přepadl, mnichy nechal pobít a pokladu se zmocnil. Když umíral převor, představený kláštera, rytíře a jeho bandu proklel. A určil, že nikdo z nich peníze ani zlato, určené pro ušlechtilé záměry, nedostane. Černému rytíři navíc předpověděl, že nebude mít pokoj a klid ani po smrti a jako temný přízrak bude noc co noc bloudit po okolních lesích a hlídat poklad. Před takovými, jako je on a jeho kumpáni. Aby nemohl být zneužit ke špatnostem. Sotva svou kletbu dopověděl, skonal, proklán mečem Černého rytíře. (Podle jedné z pověstí v lesích okolo hradu jezdí černý přízrak. Jindy tajemný, neviditelný.)
Převorova kletba se začala velmi brzy naplňovat. Po prvních dnech jásotu a oslav nad snadno získanou kořistí se rytířových kumpánů zmocnila lakota. Umluvili se proti němu, zmocnili se zlata a ujeli na opuštěné místo, kde se o poklad chtěli rozdělit. Jenomže chamtivost byla příčinou mnoha sporů a hádek, které nakonec vyústily v krvavou řež. Když se konečně Černý rytíř dopátral místa, kam se zloději s pokladem uchýlili, nemusel se již namáhat. Nikdo spor nepřežil. Poklad měl sám pro sebe. Odvezl si ho na nedávno vybudovaný hrad Staráky a tam pečlivě ukryl do skalního sklepení.
Za nějaký čas potkal a zajal v lesích děvče, které přivlekl násilím na hrad, aby mu tu sloužilo spolu se starou hospodyní a bylo mu též po vůli. Dívce se ale za čas povedlo z hradu utéct. Rozezlený rytíř sedl na koně a po koženém mostu se dívce snažil nadejet a znovu jí zajmout. Tehdy do hry zasáhla stará hospodyně. Když rytíř vjel právě doprostřed mostu, přeřezala kožená nosná lana a zlý rytíř se za mohutného řinkotu pancířů zřítil do propasti. Bylo po rytíři. (Vmontovaná místní pověst O Černém rytíři.)
Tenkrát také přišla ke slovu druhá část převorovy kletby. Rytířův duch musí noc co noc obcházet okolí hradu a hlídat poklad. Aby se nedostal do rukou lidem, jako byl on a jeho kumpáni. A aby nemohl být zneužitý ke špatným věcem. (V pověsti o dvou bratrech bába kořenářka říká, že umře-neumře.)
Mnoho lidí se od té doby pokoušelo poklad najít. Kopali ve skalách v okolí hradu i v hradu samotném, ale marně. Občas se sice nějaké mince i našly, ale poklad mnichů to nikdy nebyl. Prý jej získá jen ten, kdo dočista na sebe zapomene a bude ho hledat pouze s úmyslem použít poklad jako mniši. Pro pomoc ubohým a potřebným lidem. (V jedné místní pověsti z Lobče se vypravuje o bílém koníkovi, který nabízí také poklad. Získat ho ale může jen ten, kdo má čisté úmysly a chce jeho prostřednictvím druhým pomoci.)
Motivační pověsti
MOTIVAČNÍ POVĚSTI
Za vlády krále Václava I. žil v obci Velký Újezd vladyka Arnošt Kokora. Ten měl dva syny. Staršího Konráda a mladšího Ješka (Jana). Každý z bratrů byl jiný.
Ješek byl postavy štíhlé, drobnější. Miloval les, přírodu, práci na poli, klid. Rád se toulával po lesích, nebo skalami, či si zašel za moudrým poustevníkem, který žil nedaleko v osamělém příbytku. Jeho bratr Konrád byl pravý opak. Hlučný, plný života a elánu, statné atletické postavy. Rád vyhledával společnost sobě rovných a při žádné pitce nebo nezbednosti nesměl chybět. Miloval rychlou jízdu na koni, šerm a střelbu z luku.
V první polovině třináctého století byla vyhlášená již šestá křížová výprava za účelem osvobození Božího hrobu v dalekém městě Jeruzalémě. Rytíři, označení červeným křížem vyráželi na dlouhé a namáhavé cesty, aby si vydobyli nová vyznamenání a řády, nové označení erbů, ale hlavně - aby získali velkou a bohatou kořist. To vše pod pláštíkem ušlechtilého úmyslu, vysvobodit z rukou pohanských Arabů centrum křesťanského učení.
Vojáků a rytířů bylo a dodnes je v místech, kde se válčí, odjakživa stále nedostatek. To platilo před sedmi sty roky zrovna tak, jako v současnosti. Proto jednoho krásného dne přijel na tvrz královský verbíř se vzkazem, aby Konrád s Ješkem byli do toho a toho dne připraveni na cestu a čekali v Mělníce na shromaždišti v plné zbroji na hlavní část vojska, táhnoucí směrem na Olomouc.
Na Újezdské tvrzi zavládlo vzrušení. Zbrojíři od rána do noci brousili meče, opravovali brnění, kováři překovávali koně, krejčí šili oděvy a správce sháněl, kde se dalo zásoby pro oba mladé rytíře, kteří budou dlouhé týdny putovat do vzdálené Svaté země.
I bratři propadli nervozitě. Poprvé opustí na dlouhou dobu svůj domov. Jaký osud je čeká? Vrátí se oba zdrávi zpět? Nejde si někdo z nich pro jistou smrt? A jací se vrátí případně domů? Jak moc je válka poznamená? Boj, smrt blízkých spolubojovníků? Strádání, ale i kontakt s nevěřícími nepřáteli, s jinou kulturou? Každý z bratrů to řešil jinak.
Ješek, podle své zamyšlené nátury, hodiny proklečel v tichém kostele na modlitbách a vkládal v pokoře svůj osud do Božích rukou. Prudký a divoký Konrád se smířit s osudem jen tak nechtěl.
"Chci vědět, co mne čeká! Chci vědět, zda se vrátím živ a zdráv. A jestli ano, nechci se domů vrátit s prázdnýma rukama. Chci si přivést velkou kořist! Chci být bohatý, hodně bohatý. A prostřednictvím bohatství chci získat také moc!" Tak promluvil jednou v noci ke staré a ošklivé vědmě, za kterou přišel do její chatrče uprostřed lesů. (Odvolávka na místní název „Na bábě“.)
Bába dlouho nechtěla Konrádovi vyhovět. "Není dobré, mladý pane, všechno vědět. Není moudré popouzet osud a chtít poodkrývat jeho tajemství a skrytou budoucnost. To nikdy nedopadne dobře!", varovala.
"Babo, mlč!", osopil se na ní starší ze synů. Zaplatil jsem ti, tak neskrývej, co víš!" Když pak na vědmu vytáhl i tesák a začal jím babě šermovat před očima, stařena povolila. Vzala pánev, postavila jí na řeřavé uhlí a roztavila v ní olovo. To potom nalila do mísy s vodou. Žhavý kov zasyčel a vyvalil se oblak páry. Když olovo ztuhlo, vytvořily se ve vodě roztodivné obrazce. Z nich se pak stařena pokoušela vyčíst Konrádův další osud.
Dlouho si obrazce ve vodě prohlížela a ještě déle mlčela.
"Tak co je, babo, co mlčíš!?", naléhal netrpělivě Konrád. "Cos vyčetla z mého osudu?"
"Pane, bojím se ti to říci. A také tomu nerozumím..."
"Nezamlouvej to a mluv!" Rozkřikl se znovu Konrád. Stařena se přikrčila a tiše řekla:
"Pane, čeká tě velký boj. Čeká na tebe smrt. Ale přitom nezemřeš. Je pro tebe připravené veliké protivenství, trápení, bída i otroctví. Ale ani tomu nerozumím. Svobodu neztratíš. A přitom se staneš otrokem... To mi prozradilo olovo."
"Ne! To nepřipustím. To se nesmí stát! A co takhle Dračí rubín, babo. Ten by nemohl pomoci?" (Další narážka. Tentokrát na Skalní zub.)
Pane! Ty snad chceš pokoušet samo peklo!" Zhrozila se vědma a hrůzou se schoulila ještě víc do sebe.
"Jdi do háje s peklem! Na něj nevěřím. Já nechci zemřít. Chci žít, rozumíš!? Ale chci se vrátit bohatý a mocný! Ne jako chuďas a případný mrzák. Tak pověz, kde mám hledat dračí rubín? A jak ho přiměji, aby mi dopomohl k moci a bohatství?"
"Dračí rubín je kapka krve hrozného draka, který před dávnými časy sužoval zdejší kraj. Kdo ho vlastní, nemusí se bát o život. Stane se mocným a silným. Nikdo ho nepřemůže."
"Kde? Kde ho najdu!?, naléhal Konrád.
"Pane, rozmysli si to. Ten rubín má sice velikou moc, a může ti dopomoci k nebývalému bohatství a moci, ale i ty musíš něčím zaplatit. Kdo Dračí rubín vlastní a požádá ho o pomoc, stane se jeho otrokem. Rubín z něho vysaje vše dobré, co v něm je. A člověk se stane zlým, hrubým, neschopným jakéhokoliv dobrého skutku. Stane se otrokem zloby, nenávisti a chamtivosti!"
"Nemluv nesmysly! Na pohádky nevěřím. Kde mám Dračí rubín hledat, pověz!"
Stařena povolila. "Blízko osady Jestřebice stojí skála, která připomíná zub. Lidí ji tak i nazvali. Říká se jí Skalní zub. Když tam dnes o půl noci zajdeš a spálíš před ní na ohni byliny, které ti dám, najdeš ve žhavých uhlících Dračí rubín. Ten vezmeš do rukou, přiložíš k srdci, pokloníš se do všech čtyřyř světových stran a přitom pokaždé řekneš: " Rubíne, rudý Rubíne, dávám ti svůj život i své srdce, pomoz mi!" Konrád na víc nečekal. Vzal od vědmy váček s kořením, zaplatil jí několika zlaťáky a pobídl koně směrem k Jestřebicím.
Jak vědma řekla, tak udělal. Našel skálu podobnou zubu, rozdělal oheň a na ohni spálil kouzelné byliny ze sáčku. Když potom poslední jiskra v ohništi vyhasla a popel vychladl, našel v něm kámen, který po vyndání z ohniště do noci zářil rudým světlem. Dračí rubín. Chvíli zaváhal a rozmýšlel se, zda kámen vzít do ruky. Pak ale pohodil vzdorně hlavou a rázně po rubínu sáhl. Přiložil si ho oběma rukama do míst, kde mu vzrušením tlouklo srdce, uklonil se tam, kde právě začalo vycházet slunce a řekl: „Rubíne, rudý rubíne, dávám ti svůj život, své srdce, pomoz mi." Potom se uklonil na opačnou stranu k západu a řekl totéž. Když tak učinil počtvrté a doznělo poslední jeho slovo, kámen se rozhořel a začal zářit víc a víc. Jeho světlo bylo stále oslnivější a oslnivější, až Konrád nic jiného, než narudlou záři neviděl. Zároveň se mu kámen začal vpalovat do těla. Lekl se a hrůzou začal křičet. Chtěl rubín odhodit, ale nešlo to. Kámen hřál stále víc a víc a vpaloval se mu do těla stále hlouběji. Nakonec omdlel.
Když ráno vyšlo slunce a první paprsky prozářily rosu na koncích listů habrů a buků, probudil se. Po nočním dobrodružství nebylo ani památky. Les působil opět uklidňujícím dojmem, ptáci zpívali svou první ranní písničku a v místech, kde pálil čarovné bejlí, nebylo po ohni ani památky. Jenom na prsou cítil tíživý tlak. Když si pak odhrnul košili, našel v místech, kde tlouklo srdce, velikou jizvu.
Vydal se na cestu domů. Nedošel ještě daleko, když se na něho z houštiny vyřítil medvěd. "To je konec!", pomyslel si. S tesákem, který měl za pasem, mnoho šancí na přežití neměl. Přesto se zvířeti statečně postavil. Netrvalo dlouho a medvěd ležel mrtev u jeho nohou. Sám se divil, jak lehce si se šelmou poradil. Teprve nyní si uvědomil sílu i hbitost, kterou díky Dračímu rubínu získal.
To je konec motivační pověsti, kterou jsme u ohně večer dětem četli. Další pokračování příběhu se dozvídaly v průběhu tábora. Především něco z dopisu poustevníka, který se pokoušel bratry kdysi vysvobodit a pak ze zápisků z výpravy do Svaté země, které si dělal mladší z bratrů Ješek. Ty měly děti motivovat k plnění vysvobozujících úkolů. A pak také z "vedlejších" pověstí. Tak si postupně skládaly kousek po kousku celý příběh. Úvodní část měla především vysvětlit pojem Dračí rubín. Protože nám pak každý večer táborem procházela tichá postava rytíře, kterému v ruce zářilo světlo. Někdy rudé (když děti nesplnily), nebo bílé (když se úkolu zhostily na výbornou).
Kdysi dávno, ještě za dob statečných rytířů a křížových výprav do Svaté země, žili na kokořínsku dva bratři. Oba byli šlechtici. Jeden z nich nechal později postavit vesnici Janovu Ves. (Její doba založení se shoduje s dobou konání jedné z křížových výprav. Navíc mi poskytla i návod na jméno jednoho z bratrů. Staročesky Jan se řeklo Ješek.) Druhý z bratrů postavil předchůdce dnešního hradu Kokořín hrad Staráky. Tenhle člověk byl velmi zlý a chamtivý. Pro své nešlechetné chování se dostal i do místní pověsti o Černém rytíři.
Nedaleko Mšena stával v minulosti klášter řádu Johanitů.(Také historická pravda.) Mniši si před léty přivezli z křížové výpravy do Svaté země veliký poklad, který křižáci ukořistili nevěřícím Saracénům. Chtěli poklad použít ke zvelebení svého kláštera a k vybudování účinnější pomoci nemocným, o které se starali. Navíc věřili, že tímto ušlechtilým činem se zlata, na kterém lpěla krev, setřou jeho prokletí a posvětí jej.
Stalo se ale, že Černý rytíř se svými kumpány klášter věrolomně přepadl, mnichy nechal pobít a pokladu se zmocnil. Když umíral převor, představený kláštera, rytíře a jeho bandu proklel. A určil, že nikdo z nich peníze ani zlato, určené pro ušlechtilé záměry, nedostane. Černému rytíři navíc předpověděl, že nebude mít pokoj a klid ani po smrti a jako temný přízrak bude noc co noc bloudit po okolních lesích a hlídat poklad. Před takovými, jako je on a jeho kumpáni. Aby nemohl být zneužit ke špatnostem. Sotva svou kletbu dopověděl, skonal, proklán mečem Černého rytíře. (Podle jedné z pověstí v lesích okolo hradu jezdí černý přízrak. Jindy tajemný, neviditelný.)
Převorova kletba se začala velmi brzy naplňovat. Po prvních dnech jásotu a oslav nad snadno získanou kořistí se rytířových kumpánů zmocnila lakota. Umluvili se proti němu, zmocnili se zlata a ujeli na opuštěné místo, kde se o poklad chtěli rozdělit. Jenomže chamtivost byla příčinou mnoha sporů a hádek, které nakonec vyústily v krvavou řež. Když se konečně Černý rytíř dopátral místa, kam se zloději s pokladem uchýlili, nemusel se již namáhat. Nikdo řež nepřežil. Poklad měl sám pro sebe. Odvezl si ho na nedávno vybudovaný hrad Staráky a tam pečlivě ukryl do skalního sklepení.
Za nějaký čas potkal a zajal v lesích děvče, které přivlekl násilím na hrad, aby mu tu sloužilo spolu se starou hospodyní a bylo mu též po vůli. Dívce se ale za čas povedlo z hradu utéct. Rozezlený rytíř sedl na koně a po koženém mostu se dívce snažil nadejet a znovu jí zajmout. Tehdy do hry zasáhla stará hospodyně. Když rytíř vjel právě doprostřed mostu, přeřezala kožená nosná lana a zlý rytíř se za mohutného řinkotu pancířů zřítil do propasti. Bylo po rytíři.
Tenkrát také přišla ke slovu druhá část převorovy kletby. Rytířův duch musí noc co noc obcházet okolí hradu a hlídat poklad. Aby se nedostal do rukou lidem, jako byl on a jeho kumpáni. A aby nemohl být zneužitý ke špatným věcem. (V pověsti o dvou bratrech bába kořenářka říká, že umře-neumře.)
Mnoho lidí se od té doby pokoušelo poklad najít. Kopali ve skalách v okolí hradu i v hradu samotném, ale marně. Občas se sice nějaké mince i našly, ale poklad mnichů to nikdy nebyl. Prý jej získá jen ten, kdo dočista na sebe zapomene a bude ho hledat pouze s úmyslem použít poklad jako mniši. Pro pomoc ubohým a potřebným lidem.
