Rukodělná činnost dětí

Jako kluk jsem si doma pokaždé ověřoval plno školních pokusů. Především fyzika mne bavila. Páky, kladky, optika, pak elektronika, která se mi na dlouhá léta stala koníčkem. Takže k rukodělné práci, včetně řemesel všeho druhu mám blízký a vřelý vztah.

            Při studiu starých Slovanů jsem v jedné odborné knize narazil i na popis výroby železa. Něco o tom vím ze školy. Tady se ale popisovala technologie velmi stará a primitivní. Například bronz a zlato se tavilo pomocí foukání do „brčka“. Zajímavá byla i informace o nejstarších „železárnách“ v Uničově. Denní produkce surového železa tehdy činila pouhých sto kilo.

            Poučen a s aplikací do jiného prostředí a s jinými surovinami, pustil jsem se s dětmi do tavby olova a cínu. V práci jsem vyrobil tavící nádobku s dlouhým držadlem, do keramického květináče pak dal dřevěné uhlí a zapálil. Rozfoukávali jsme ho pomocí kovové trubičky s dřevěným náhubkem. Když uhlí zrudlo, položili jsme do květináče nádobku s kousky kovu. Po chvíli se cín a olovo začalo tavit. Izolovanou kovovou lžíčkou jsem s povrchu sebral sraženou nečistotu a mohlo se odlévat.

            Den před tím si děti o poledním klidu do víček od ešusů nalily sádru, a když trochu ztuhla, buď do ní vmáčkly nějaký předmět, nebo do tuhé hmoty opatrně rydly vytvořily vlastní formu. Když vše důkladně uschlo, vybrali jsme nejpovedenější a ty vložili ještě na nějaký čas kuchaři do trouby. Sádra musí vyschnout tak, až zvoní. V případě zbytkové vlhkosti by vám žhavý kov formu roztrhal.

            Přísná bezpečnost práce se žhavými kovy je neoddiskutovatelnou nutností. A kdo tuhle činnost nemáte sami dobře zvládnutou, nepokoušejte se do ní zapojovat děti! Kapka žhavého kovu může způsobit těžkou popáleninu. Mohl bych vám o tom vypravovat. Celý život pracuji s kovy a za tu dobu se ledacos přihodí.

            Takže: Pevné šněrovací kotníkové boty, svářečské kožené rukavice s manžetou, brýle na brusku s bočními chrániči, kožená kovářská zástěra a čepice na hlavě jsou nezbytnou výbavou dětí, které si to budou chtít vyzkoušet. Navíc mladší dvanácti let k tavbě nepouštějte. I tak musíte mít oči na stopkách, dítě navigovat slovně i mu pomáhat. A také mít mezi diváky naprostou kázeň a dostatečný odstup. Na jednoho víc jak dost starostí. Ale děti byly jak uhranuté. (Na fotografii Kováři je malý chlapec s holýma nohama. To si neprotiřečím. Tato kovařina byla zcela jiná, než popisuji. Děti měly den zdravovědy. A zdravotnice Eva jim dala úkol: vymyslete si situaci, při které se stal úraz a vy zraněného ošetřte. Následně našeho kováře z fofo kopne kůň a zbytek oddílu bude ošetřovat zlomeninu nohy.)

            Po vychladnutí a opilování drobných odlitků si je pak připevňovaly na koženou šňůrku a nosily na krku. Očko na uchycení uděláte následovně. Ještě do zpola ztuhlé sádry zapíchnete hřebík vhodného průměru. Okolo něj pak rydly dlabete a ryjete. Hřebík v sádře necháte i při vysoušení v troubě. Kov v tak malém množství tuhne velmi rychle, takže se s hřebíkem nestačí spojit. Po vyjmutí odlitku ze sádry (nebo rozbití sádry) ho snadno vytáhnete a máte dírku.

            S nejstaršími chlapci jsme si na táboře vyzkoušeli i kovařinu. K tomu mne inspirovalo čtení o keltských řemeslnících. Z kolejnice jsem v zaměstnání vypálil vhodný tvar a zabrousil ho. Tím vznikla kovadlina. Doma podle obrázku jsem se zase pustil do výroby měchu. Stačí k tomu kus silnější překližky a koženka. Nejobtížnější bylo vyrobit funkční vzduchové klapky. Ty vám umožní vzduch nejprve nasát a pak vyfouknout. Na výfukovou část jsem použil kousek kovové trubičky, kterou jsem na konec měchu vlepil.

            Při samotném kování jsme se dopustili jednoho omylu, který bych už nezopakoval. Vykopali jsme totiž do pískové půdy jamku a tady rozdělali oheň. Pomocí měchu jsme pak uhlí rozpálili do ruda. Jenže okolní půda nám odebírala příliš mnoho tepla a tak se daly rozehřát na potřebnou teplotu jen železné kulatiny do průměru 10 mm. Na víc teplota nestačila. Lepší by bylo použít nějaký veliký keramický květináč a spodní dírkou tam měchem vhánět vzduch. Příště.

            I tak to byl pro kluky nevšední zážitek. Práce se žhavým železem, když dostane krásně vínově červenou barvu a stane se tvárným, je velmi krásná. Doposud neforemný a nepoddajný kus železa vás začne poslouchat a ochotně přijímá tvar, který mu určíte. Kluci tenkrát kovali pro kuchaře ke kamnům pohrabáč. Že z něho měli pak radost, nemusím snad zdůrazňovat.

            Pokud se vám podaří sehnat černý ocelový plech do 1mm, nebo takový ten nažloutlý z kanystříků na stolní olej, můžete si zkusit další hezkou a atraktivní činnost. Pozinkovaný plech, co používají klempíři na okapy, se ale nehodí.

            Pro práci je třeba nůžek na plech, malé kladívko, destička z olova, na které to budete všechno dělat a pár razniček, vybroušených z různě silných hřebíků. (Lepší jsou razničky z ocelového drátu. Víc vydrží.) Razničkami , všelijak vybroušenými se dají do plechu vyrážet ornamenty, obrázky i nápisy.

            Já si jako vzor pro děti připravil vystřižený erb z plechu a do něj vytepal rytíře na koni. Za dva dny ho měl kde kdo. Samozřejmě v různé kvalitě. Nebo si nechte u soustružníka do zbytku (špalíku) silné kulatiny vysoustružit jamku. Pak ještě zničte jedno malé kladívko a jeho čtvercovou hranu na brusce zakulaťte. Když položíte plech na jamku a budete do něho bušit (jemně) kladívkem, vytvoříte misku. A nebo také plátek květu růže, jako já. Tepaná růže byla totiž mým největším hitem. Každému se samozřejmě nepovedla. Na to musí být člověk už hodně zručný. Ale jednomu chlapci tehdy ano. Vytepal ji z barevných kovů. Mosazi, mědi. Byla krásná a dělaná s velikou láskou. Pro maminku.

            Ani dívky nepřišly zkrátka. Vedle výroby korálkových zvířátek, barvení látek a později za vedení velmi šikovné vedoucí i triček, jsme se staršími dívkami několikrát vyráběli z rákosí také rohože. V prvních letech (slovanských) byl tábor v jedné části vyzdobený kusem kůlové palisády a brány. Inspirací se pro kluky stal obrázek modelu hradiště. Makali na tom jak diví, až jsem kvůli nim musel pozměnit na dva dny program. Nedali se od toho vyhnat. I jídlo, jako praví dřevorubci, jedli na kládách.

            Dívky zatím na louce tkaly z rákosí pomocí polního stavu do brány rohož. Nejprve u toho frfňaly a nechtěly dělat. Jak ale rohož začala nabývat podoby, propadly tomu také. S ochranáři jsme měli tehdy domluvené, že Pšovku od rákosí trochu osvobodíme. Takže jsme mohli pobřežní porost plenit bez obav.

            Výsledek byl nádherný. Po zaříznutí okrajů rohož zavěsily do brány a pomocí provázku vyhrnuly nahoru. Před setměním se šňůrky povolily a vchod do tábora byl neprodyšně uzavřen

            V noci jsem rád do těchto míst chodil. Dýchlo to tu pokaždé na mě poklidem a bezpečím. Ze všech stran se ozývalo tiché oddychování a já si tu připadal jako táta velikánské rodiny, nebo vladyka svého lidu Kokořínského. Dobrou noc.