
Zanechat v lidských srdcích stopu
Loučení
Zpočátku se tam i zpět jezdilo vlakem. To bylo pro nás, vedoucí, hodně náročné. Uhlídejte okolo šedesáti neznámých dětí a nepoztrácejte je cestou. V prvních letech jsme tedy děti do oddílů rozdělovali již doma podle seznamu a na nádraží si je označovali barevnými střapečky. Co barva, to oddíl. Dvakrát se přestupovalo, z toho jednou z vlaku do vlaku. Hrozné nervy. Zažili jsme i výluku vlaků a náhradní dopravu autobusem. Tenkrát se nám stalo, že se na jedné zastávce skupina dětí s vedoucím splašila a vystoupila úplně někde jinde. Naštěstí si toho výpravčí všiml a rozjíždějící vlak ještě zastavil. Po příjezdu do Mšena nás pak čekala ještě sedmikilometrová cesta lesem.
Po letech se začalo jezdit autobusem až do tábora a z tábora zpět před školu. Nám vedoucím se velmi ulevilo, ale už to nebylo ono. Loučení je moc rychlé a násilné. Rodič vám vezme dítě z ruky, prásknou dveře od auta a stojíte na ulici sami. Během pěti minut byla také ulice tichá a prázdná. Moc smutné po čtrnácti denním každodenním rozruchu.
Zrovna tak při odjezdu z tábořiště se málo komu podařilo skrýt dojetí a smutek z loučení. A nejednou jsme se loučili se slzami v očích.
Při zpáteční cestě vlakem se jezdilo domů v hábitech a celou cestu zpívalo. Když jsme pak vystoupili z vlaku a stáli v podchodu výstupové haly, čekal nás poslední krásný rituál. Beru do ruky kytaru a celý tábor za pochodu zpívá: „Vstaň a pojď v onen kraj, vstaň a pojď v onen kraj, kam jdu já... Radost (lásku, pokoj, štěstí) dá onen kraj, radost dá onen kraj, kam jdu já.“ Spirituál, který jsem pro potřeby tábora upravil do svižnější podoby. U schodů vytahuji trumpetu, přikládám k ústům a dlouze zatroubím. Ozval se mohutný řev a děti se rozebíhají k rodičům. Nastalo velké objímání a plno slzavého údolí. Hlas trubky nás definitivně přenesl z dávné minulosti do reality.