O náladě

 

Tábor není jenom o programu. Ale také i o vytvořené náladě, která ovlivňuje všechny účastníky v rozhodování, zda pojedou příště zas. Děti v průběhu let nazvaly táborové společenství Velkou táborovou rodinou. A i "vysloužilí" se rádi alespoň na skok vraceli. Podívat se, ujistit, že stále ještě fungujeme. To je pro nás vedoucí a pořadatele velká poklona. I ocenění.

 

TŘI ZAZNAMENANÉ REAKCE BĚHEM LET OHLEDNĚ NAŠICH TÁBORŮ

 

1, „ Mluvíte tu o lásce a vstřícnosti, ale vaše chování tomu neodpovídá.“

      (Z nočního rozhořčeného rozhovoru z roku 2000.)

            Odpověď: Nemohu o tom jen mluvit. Nebo být pouhým konzumentem hezkého. Chci-li  něco tak krásného prožívat, sám se musím ze všech sil snažit pro to něco udělat. A ne napomáhat opaku. A pak nadávat.

 

2,  „Snažíme se vytvořit atmosféru, jaká vládla na tvých táborech. Ale nedaří se nám to.“

        (Rozhovor s dvojicí mých následovníků z poloviny devadesátých let. Ochutnali „něco" a nyní to touží nést dál.)

            Odpověď: V  Bibli se říká,  že se  nadarmo snaží  stavitelé  města,  i  jeho strážci marně  vynakládají úsilí o jeho bezpečnost, není-li u toho Hospodin. Tím chci říci, že ani já, byť bych do svého konání vložil maximum, nebudu úspěšný se zárukou. Pokud vše nesvěřím v pokoře do rukou „režiséra“. Jsou věci,  jdoucí navzdory všemožné snaze mimo nás.  To co jsme tedy směli prožívat vnímám více méně jako dar. Za který lze jen s vděčností děkovat. A já si proto žádné zásluhy nepřivlastňuji. Naše snaha tedy musí obsahovat i jistou dávku pokory a vděčnosti za to, co se podařilo.

 

3,  „Vládne tu nepředstavitelně krásný a zvláštní duch...“

      (Se zápisu ideologické komise po udání a následné kontrole v roce 1988.)           

            Odpověď: Kdybyste věděli, co to je za ducha... Všechny naše tábory i jeho účastníci byli dávno před jeho zahájením svěřováni na modlitbě. Byli jsme pod ochranou i „moci Boží“, víte? Můžete to všemocně zpochybňovat, popírat i si ťukat na čelo. Ale výsledek jste nakonec viděli i zažili na vlastní kůži sami.          

 

      Jako novopečený a nezkušený vedoucí tábora jsem chtěl všechno táhnout sám. Hlídat tábor (nikdo ho tak dobře a zodpovědně neuhlídá), dát pozor na cestě na koupaliště na všechny děti a pohlídat i vedoucí, aby se jim nic nestalo, být tím, kdo je okamžitě po ruce, když nálada u ohně vázne a je třeba bavit, udržovat dobrou náladu v celém táboře po čtrnáct dní a u všeho být. Je to fuška. A nefunguje to. Jenom se zákonitě uštvete. Navíc jsem si hned na začátku vzal do hlavy, že naše tábory musí být jiné. Tedy především co do nálady a mezilidských vztahů. Dělal jsem pro to, co jsem mohl. A pravidelně, ač jsem jinak pohodář a kliďas, koncem tábora na pár vteřin z vyčerpání vybuchl jako atomovka. Spouští byla vždy nějaká malichernost. To pak všichni běhali okolo mne jako myšky. A já se pravidelně za to styděl a omlouval.  

 

     Také jsem hned o druhém táboru prosadil nekompromisní zákaz jakéhokoliv používání alkoholu. To se samozřejmě mnohým nelíbilo, protože pití se na všech táborech tenkrát tiše ve společnosti tolerovalo. A teď taková novota. Svým opatřením jsem vyvolal pozdvižení i u okresních orgánů, které měly tábory pod kontrolou. A své rozhodnutí nakonec zdůvodňoval i písemně.

            Po léta mým argumentem ale bylo: Na silnici je i jedno pivo, vypité za volantem přestupek. A každý, byť to nedodržuje, chápe, proč. Oč větší cenu mají životy a zdraví dětí, které nám rodiče svěřili. Kdo si po čtrnáct dnů neumí odepřít pivo, na tábor nepatří, protože je notorda. Tím jsem samozřejmě vyvolal mnohokrát vlnu nevole a odchod mnoha i schopných vedoucích. Ale já bych raději vedl tábor celý sám, než ustoupit.

    Snad každý rok při odjezdu či příjezdu alespoň jednou ze strany rodičů zaznělo: "S vámi se nebojíme našeho Pepíčka (Mařenku, Honzíka a pod.) pustit." To zavazuje. A také to byla ze strany rodičů veliká poklona pro nás všechny. A ještě něco. Ač se to mnohým ani dnes nelíbí. Až se jednou vy sami stanete rodiči a poprvé váš největší poklad opustí bezpečí domova a bude závislý na cizích lidech, určitě si dáte dobrý pozor, komu ho svěřujete do rukou. A budete-li mít na výběr mezi táborem abstinentů a táborem, kde se jen"normálně" pije, bez pardonu zvítězí ten první. Ač v tom druhém mají i suprový program. Jistota bezpečí vašeho dítka bude prioritní. A vy budete chtít mít jistotu, že ti lidé jsou spolehliví a zodpovědní.

            Touto cestou chci ale poděkovat co nejupřímněji znovu všem, kteří byli ochotni mne podpořit a můj požadavek respektovali. Posléze se většina z nich stala mými báječnými spolupracovníky. Velmi si jich cením, protože jsem nemusel u nich řešit otázku důvěry. Prostě jsem jim mohl věřit a oni neklamali. Vím od dětí, že ani v největším vedru si na dvoudeňáku pivo nedali a raději pili sladkou limonádu. Taková důvěra se zpětně odráží i v náladě tábora a ve vzájemných vztazích.

            Posléze jsem pochopil, že chci-li mít v táboře dobrou náladu, nemohu ani nemusím dělat všechno sám. Že stačí věnovat se především dospělým a jejich prostřednictvím tak působit i na děti. Děti jsou velmi citlivými indikátory. Bude-li vládnout pohoda a vzájemnost mezi námi, bude i mezi dětmi. Což se mi mnohokrát potom potvrdilo.

            Abych otupil případné protesty proti „tvrdému“ protialkoholnímu režimu, soustředil jsem se na dospělé i jinak. Vymýšlel pro ně na konec tábora dárky, po nocích s nimi chodil ještě po skalách a na noční vycházky do lesa. A snažil se během dne najít co nejromantičtější místa, nebo hledal zajímavosti, o kterých jsem jim pak někde na skále za měsíčku vypravoval. (Obdobnou možnost měli i vedoucí. Především za měsíční noci chodily čas od času oddíly na louku, nebo na Nedamy. Tady se děti posadily a povídaly. Byla to i příležitost si s dětmi popovídat o vážnějších věcech, nebo tím "jen" utužit vzájemnost v oddílu.)

            Především mi ležela na srdci kuchyně, po celý den přikovaná k hrncům. A také šlo i o to zapojit do dění v táboře pokud možno všechny i pomocné profese, nejen vedoucí. Aby se lidé nezačali kastovat, ale chápali, že každý mezi nás patří, že je jedním z nás. A že neexistuje vyšší a nižší pozice, že si tu patříme navzájem. Ne každý to během těch let pochopil, ale fungovalo to.

            Naše spolupráce fungovala ale i opačně. Pokud jde o vyřizování a úřady, je to se mnou dost špatné. Což je pro vedoucího pracovníka zásadní handicap. Já se ale mohl pokaždé o někoho opřít a spolehnout se.

Sedíme třeba s vedoucími večer a tlacháme, nebo plánujeme, co by se mohlo. Někdy jen tak fantazírujeme. Říkám například:

„Bylo by skvělé, kdybychom jako Slované mohli chytat ryby.“

„To se tady nesmí, tady je rezervace“, říká kamarád. „Ale na Harasově se může."

"To nic, to já jen tak říkám myšlenky nahlas.“,říkám.

 Druhý den šly děti do Mšena na celodenní výlet. Při návratu mi vedoucí říká: „Máš to na stole.“

„Co mám na stole?“, divím se.

„Co jsi chtěl, ne?“

„Já něco chtěl?“

„Už nevíš?“, směje se mi. „Tak se běž podívat na stůl do stanu.“

Tam ležela povolenka k rybolovu včetně vlasce a všeho potřebného. Jen klacek chyběl. Nakonec jsme to nevyužili, ale pokaždé mi taková situace vehnala slzy do očí. Vždyť si tak báječné lidi kolem sebe ani  nezasloužím.

            Další ohromnou věcí bylo zavedení děkování. Píšu o tom i jinde. Na každém nástupu byl vpodvečer vyčleněný čas, kdy mohl kdokoliv, děti i dospělí komukoliv veřejně poděkovat. Jako projev ocenění. Oddílu starších dětí od mrňat, že jim pomohly škrábat brambory.  Jinak by to prckové dělali celé dopoledne. Takhle si mohli na chvíli odskočit pohrát si.

Nebo děkoval vedoucí svému oddílu, že byl skvělý. Oddílákovi bylo ten den zle a moc mu to ulehčilo. A hned děkoval i vedoucímu z vedlejšího oddílu, protože o poledním klidu ho zaskočil a věnoval se i jeho dětem. Měl čas si chvíli odpočinout.

Kamarád kamarádovi, že na výletě nelenil a pomohl mu s těžkým batohem. Tetě zdravotnici, že dělala vrbu a potěšila smutné stýskavé srdíčko a nahradila v tu chvíli mámu. A nebo byla ochotná naslouchat steskům na téma nešťastná láska. (To se tak samozřejmě na veřejnosti neprezentovalo. Jen:Teto, děkuji ti. Ty víš za co.) Ale též se často uměl ocenit i obyčejný přátelský úsměv. Protože i on, vyslaný v pravou chvíli s námi umí udělat divy.

            Je zajímavé a potěšující zároveň, že na mnohá „proč bych měl děkovat“ přicházely děti samy. Ono jde vlastně z naší strany – tedy dospělácké – vždy o osobní příklad. Děti se učí napodobováním. Jak to dobré a hezké, tak (k naší nelibosti) i to zlé. Napodobují ale i naše přemýšlení nad podstatou věci, nebo – žel – naší omezenost a tupost, či nezájem. Pokud proto  z naší strany zaznívají směrem k dětem slova odsouzení, odsuzujeme vlastně sami sebe. Došlo vám to někdy? (Často se setkávám na pracovišti i mimo něj s námitkou, proč děkovat. Že je to  přece samozřejmé, když někdo někomu poslouží a podobně. Je a má být samozřejmostí, že jsem ochotný na sebe a své vlastní potřeby na chvíli zapomenout. Ale nemá to být samozřejmostí od toho, kdo tuto pomoc, službu přijímá. Mám si být jeho ochoty a přátelského gesta vědomý. A cítit za to vděčnost, že se okolo mne tací lidé nacházejí. To, prosím, není dogma, nebo povinnost! Ale pro naše dobro a v našem zájmu! Takto vnímaný svět okolo mne přináší přece do srdce spolu s onou vděčností i radost a pocit štěstí. A čím jsem vděčnější, tím i častěji umím objevovat další maličkosti, PROČ... Navíc to upevňuje mezilidské vztahy.)

         Drobný postřeh: Na jídlo se stávala vždy dlouhá fronta před kuchyňským stanem. Pokud v táboře vládl duch solidarity a ohleduplnosti mezi dospělými, platilo to i o dětech. Za podmínky, že na ohleduplnost měl nárok každý stejnou měrou. Tedy i ze strany vedoucích směrem k dětem. Že tu neexistoval žádný viditelný rozdíl mezi „Já a vy“. Pak byly děti ohleduplné i mezi sebou. Bez kázání a křiku. Že mezi námi není rozdílu, se dokazovalo i tak, že nikdo z dospělých děti nepředbíhal. Ani " z moci úřední". Moc rád jsem si šel také pokaždé mezi děti sednout ke stolu. Protože to byla příležitost.

            Totéž platilo i o používání vulgarizmů. Jestliže vedoucí dokázal takové slovní projevy vynechat a vedl k tomu i děti, podařilo se mu je většinou omezit na nejmenší míru. A děti znatelně zjemnily během dvou, tří dnů. Pokud náhodou někdo ne, děti se káznily navzájem. Opět tu jde o náš osobní přístup a vzor. A také vědět, proč tu jsem. Abych si užil a nebo pro děti?

Ještě maličkost. Vypadá velmi hloupě, když vedoucí, především vedoucí tábora ráno vstává jako jeden z posledních, nahlas zívá a protahuje se, aby na sebe co nejvíc strhnul pozornost. Oči podlité od nočního bdění, vlasy rozházené sem a tam, na tváři fousiska týden neholená. Když pak někomu odpoví na pozdrav dobré ráno, jeden by padl do mdlob, jak se po okolí roznese nelibý zápach z úst.

            Protože vzory táhnou, nejméně čtvrt hodiny před budíčkem vždy vstanu, dojdu si na WC, abych se cestou mimo jiné i trochu probudil, a pak bez milosti vlezu do ledové Pšovky. Někdy je to hodně veliká kruťárna, ale ledová voda funguje lépe než kafe po ránu. A pak se jdu samozřejmě upravit, oholit. Takže když budím tábor, všichni mne už vidí čerstvého, usměvavého a oholeného. I to nechává v lidech nějaký dojem. Byť si to třeba hned neuvědomují.

            V jednom z rytířských táborů se přes noc na stožáru objevil výhružný dopis od Černého rytíře. Vedle hrozby, že nás postupně zlikviduje, tam psal, že nejprve začne u  postižených. Naším vedoucím a několika dětmi se zdravotními problémy. Vyvolalo to velikou vlnu solidarity a ochranářství.

            Jindy náš tábor ohrožovali Avarové, nebo otrokáři. Šlo jim především o dívčí část tábora. Opět solidarita. Chlapci si „své“ dívky z oddílu hlídali tak, že je nepustili ani samotné na WC a ony měly všude stále bedlivý doprovod a ochranku.

            Jednou jsme za tím účelem po revoluci u nejstaršího oddílu vyvolali malou hysterii. Tehdy se v novinách psalo o únosech dívek za účelem sexuálního otroctví. Část dívek s instruktorkou jsme na celé odpoledne poslali do lesa, aby se tam bavily a pak zbylou část děvčat naočkovali ke kulišárně. Dvě z nich přišly a velmi pobouřeně informovaly, že u Pšovky zastavila krytá dodávka a šofér spolu s doprovodem děvčatům dával nemístné návrhy a byl víc jak dotěrný. Ostatní si děti ve své fantazii už domyslely samy.

            Obětavý oddílák pak s kluky všude běhal až do večera po okolí i přilehlých vesnicích a „unesené“ dívky hledal. Kluci se skoro uštvali, ale po večeři, když jsem chtěl pátrání ukončit, odmítli a hnali se za děvčaty se stejnou razancí znovu. Měli o ně upřímný strach. Po návratu všechny dívky „za trest“ skončily nemilosrdně i v oblečení v ledové Pšovce. Ale jak se chlapcům ulevilo! A jak si pak děvčat považovali. Ale i dívky věděly, že kluci o ně stojí a co všechno jsou pro ně z přátelství schopni udělat.

Takovou akcí můžete sice táborový program zpestřit a zdramatizovat, jenže to k ničemu nepovede. Teprve předcházející atmosféra vzájemnosti akci dá šťávu a přesvědčivost. A bude mít možná i smysl.

 

Léčebná metoda tří mužíků

Coby chlapec jsem absolvoval asi tři tábory. Na nich s námi vedle jiných činností vedoucí dělali i takzvaný Karneval. Scénář byl vždy stejný. Po celý den výroba masek a velké těšení, pak nástup v maskách, obejití táborového nástupiště ve spořádaném dvojstupu a rozchod. A následné veliké zklamání.

            Poučen zkušeností, řekl jsem si: Tak takhle ne! Protože naše tábory byly první roky ve znamení středověku, dělali jsme pokaždé Staročeský trh. Děti si v průběhu celého tábora postupně vyráběly různé upomínkové předměty a věcičky na výměnný obchod. Především o poledním klidu si mohly dělat, po čem jim srdce zrovna lačnilo. (Dobrá náplň pro děti. Nezlobí, dobře se baví a ještě mají motivaci.) Pak v den „D“ proměnily stany v prodejní stánky a začal výměnný obchod-šmelení. Ten spočíval i v několika násobné výměně výrobků za jiné. Abych obchod povzbudil, udělal jsem si doma pár hezkých předmětů a ty pak vpašoval do oběhu. Postupem let děti vyráběly i reklamní štíty, vývěsky a obchodování zcela propadly.

            Výměnný obchod jsme několikrát vkomponovali i do CETH jako náplň dvoudenního výletu. Prvotní motivací byla lidová pohádka Jak dědeček měnil, až vyměnil. Vzpomínáte? Nejprve dostal za službu zlata jak koňská hlava, to vyměnil za krávu, tu za čuně, to za...a konec mu zbyla jehla, ale i tu někde ztratil. Děti měly měnit opačně. Aby jim na konci zbylo co nejvíce. Každý oddíl tenkrát dostal na cestu reklamní odznáček s nápisem Dejte dětem mléko. Úkolem bylo přinést po dvou dnech výletu do tábora co největší počet užitečných věcí, získaných neustálou výměnou. Všichni se úkolu zhostili úspěšně, ale co předvedl oddíl nejstarších dětí se svým vedoucím, to se vymykalo normálu. Přijeli totiž do tábora s vypůjčeným velkým dvoukolákem, plně naloženým vším možným. Dorazili nás pak ještě hláškou: „My máme ještě nějaké věci nedaleko v lese. Nám se to už na vozík nevešlo.“ Tenkrát začali na dnes Obecním úřadu. Pak šli k policajtům a tady za získané věci dostali toaleťák a staré časopisy. Takto vybaveni už mohli do „soukromého sektoru“. Velmi úspěšní obchodníci. Jindy jsme děti motivovali podobně. Ať přinesou do tábora co nejvíce užitečných věcí, tentokrát získaných nějakou prospěšnou službou, pomocí. Na zahrádkách plely záhonky, nosily dříví do dřevníků, uhrabovaly trávník a podobně. I to se líbilo. Sluší se touto cestou poděkovat i všem  místním a rekreantům, kteří pro nás měli pochopení a vyšli nám vstříc. Někdy to byl pro ně složitý oříšek, jak zaměstnat celý oddíl. Zadarmo totiž děti nechtěly nic přijmout.

            Jednoho roku nám do trhu po celý den pršelo a obchodování vázlo. Nálada ospalá, až pod psa. Co s tím? Tenkrát jsme se na táboře sešli tři fousáči. Malý podsaditý kuchař Honza, silný zavalitý oddílový vedoucí Petr a já dlouhán. Pohledná trojka. Navíc jsme si dobře rozuměli a z každého našeho sejití vždy vzešla nějaká taškařice. Nebylo tomu jinak ani tentokrát.

            Navlékli jsme se do černých pogumovaných kabátů, na hlavu narazili rybářské gumové klobouky, já každému z nás podmaloval oči bílou temperou. No hrůza! Aby pak byla legrace úplná, dostal každý na krk svou karikaturu se jménem: Pankrác, Servác a Bonifác. Představovali jsme tři zmrzlé (v tomto případě spíš mokré) muže, kteří do plačtivého počasí zapadali. A hurá mezi drobotinu.

            Děti se chechtaly a táhly za námi v zástupu, to ano. Ale podstatu fóru nikdo nepochopil. Představení skončilo a my se vrátili do kuchyně neuspokojení a zklamaní.

„Hele, mám nápad!“, řekl jeden z mých přátel.

„Zajedeme takhle na Dolinu mezi lidi. Stejně tam musíme do lednice pro maso na večeři.“

„Ty jó, to je nápad!“

Sedáme do služebního Gazu a jede se. No, dospělí fotrové vyváděli jako tři cvoci. Houkali, mávali na lidi, pokřikovali. Pak se to stalo.

            Vracíme se již klidní a vyřádění zpět do tábora, když tu z postranní uličky vyjede osobní auto a bác! Rovnou do nás. Naštěstí nic moc. Řidička jen neubrzdila. Gaz až na drobné kosmetické šrámy ze střetu vyšel jako vítěz. Horší to bylo s druhým autem. Rozbitá maska, blatník a světlomet. Všichni včetně řidičky okamžitě vybíháme z aut.

„Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“, je naše první otázka na řidičku.

"Haló, paní, co je vám?“

Myslím, že tušíte, co jí bylo. Chuděra, ještě v šoku ze srážky, civí vyjeveně na tři zrůdy a nemůže ze sebe vypravit slovo.

Paninku tenkrát setkání se třemi mužíky přišlo draho. Jednak škoda na autě, jednak platila po dechové zkoušce pokutu. Protože paní nenapadlo nic lepšího, než koupi nového autíčka s přáteli oslavit panákem rumu. Asi i proto nedala na křižovatce přednost a nestačila zareagovat.

 

            Měli jsme mezi sebou pomocnou kuchařku Dášu, báječnou maminku jednoho z dětí. Tenhle družný a obětavý člověk nám třem na příští tábor ušil doma slušivé oblečky. Červené vestičky bez rukávů a bílé čepičky s velikou bambulí. Jestli chcete mermomocí vědět jaké, vzpomeňte si na Křemílka a Vochomůrku z Večerníčků. Nyní si do toho dosaďte tři fousaté příšery s holýma rukama a nohama a bíle podbarvenýma očima.

            Ten rok zase pro změnu panovala abnormální sucha a vedra. Jelikož ale byla již polovina srpna, rána byla naopak u vody v Dole hodně chladná. To mělo za následek onemocnění většiny dětí. Přivolaný lékař sice ujišťoval, že to není nic vážného, ale pohřební ústav je ve srovnání s náladou v táboře rozmarnou taškařicí. Co teď? (Musím opět přerušit vypravování. Protože i tato situace ve mně zanechala hlubokou stopu. Děti propadly oné náladě pod psa a doslova se do ní vžily. Pamatuji na jednu trojici. Dva kamarádi obětavě podpírali z každé strany "smrtelně nemocného". Ten tahal nohy za sebou, takže prvotní pohled vyvolával dojem napadení tábora cholerou, morem. A že všichni účastníci v několika hodinách zemřou. Já dodnes oceňuji onu obětavost těch "zdravějších". Jinak to byla zapeklitá situace, se kterou jsem si v danou chvíli nevěděl rady. Vymkla se mi z rukou.)

            Tak hlavy dohromady a dumáme. Za chvíli byl nápad tady. Posloužil nám televizní večerníček Mach a Šebestová. Vzpomínáte na episodu, kdy se oba pomocí sluchátka zmenšili a pak šli nemocnému kamarádovi do krku vyhánět bacily? Tak něco takového jsme udělali i my. Sice se zmenšovat neumíme, ale „Jsme velcí – a šikovní!“  Malý kuchař si pořídil dlouhý klacek na šťourání, zavalitý vedoucí se ozbrojil mohutnou vidlicí ze suché břízky a já vzal do pazourů kyj. Navlékneme se do oblečků, všem zmaluji tváře, nasadíme čepičky slušivě až do očí a v řadě za sebou vyrážíme na lov bacilů.

Kuchař vrazí razantně do prvního stanu, kde leží umírající dítě a zuřivě začne klackem šťourat pod postelí.

„Pozor! Ať ti neuteče! Bacha, chce tě kousnout do nohy! Jedeš, ty potvoro! Pustíš mě! Támhle v koutě se krčí za kufrem. Vyžeň ho...!“ Pokřikujeme jeden na druhého, načež kuchař imaginárního bacila vyhání ven před stan a holí mu nedovolí, aby zdrhnul. Teď přišla řada na našeho rozložitého vedoucího. Přiskočil a rázně bacilovi přiskřípl vidlicí hlavu k zemi. Ten prská a mlátí sebou vztekle sem a tam, ale to je již chvíle pro mne. Rozpřahuji se kyjem a jednou, dvěma, třemi ranami bacila ubíjím. Potvora, má tuhý kořínek. Uf! Sotva popadáme dech. Ale není čas na zbytečné okounění. Vrážíme do dalšího stanu...

 Okamžitě je okolo nás plno. Děti se popadají smíchy za břicha a ještě nám radí:

„Támhle vám jeden utíká!“

Než obejdeme všechny stany, jsme sedření víc, jak po skládání uhlí na zimu. Ale blbá nálada je zažehnaná. A světe div se, i bacily. Do večerky ve stanech ležely jen dvě skutečně nemocné děti. Naše originální léčebná kůra zabrala.

            Zmínka o sedřenosti ve mně vyvolala další vzpomínku. Tentokrát jiného druhu. Před mnoha roky nás nenapadlo nic lepšího, než vyzvat všechny děti z tábora proti všemu personálu v přetahování lanem. Předpokládal jsem vyrovnané šance, ale jak jsem se přepočítal! Děti s námi v písečném terénu doslova vyoraly hluboké brázdy. No a já ještě s vedoucím Petrem pak k večeru ležel na marodce a nechali si zdravotnicí masírovat záda. Abychom byli alespoň příští den trochu schopní provozu.

Když už jsme se dostali k léčení, musím vzpomenout ještě jednu báječnou zkušenost. S nejstaršími kluky jsme byly na dvoudeňáku pod Vrátenskou horou. Vracíme se zpět a kluci se nudí. Jdeme loukami, pak chvíli jakýmsi úvozem. Pro stále činorodé chlapce otrava. Tak sejdu schválně s cesty, brouzdám se podél ní hložím a roštím. Pak scházím znovu na cestu. A zároveň sebou na mírném svahu znenadání seknu na zem a vyjeknu. Jako instruktor Červeného kříže to mám natrénované. Kluci se hned seběhnou a snaží se mi pomoci vstát. Já naříkám, že to nejde, že mne bolí noha. Dostávám okamžitě první pomoc, chtějí mi udělat improvizovanou dlahu.

Najednou se nade mnou objeví tvář neznámého postaršího muže. A jestli prý jsem schopný dojít kousek po cestě k přistavenému autu. Odveze mě do nemocnice. Co teď? Vymlouvám se, jak to nejlépe umím, ale pán i kluci jsou neoblomní. Zraněný nemá v takovém případě co do toho mluvit. To tak, něco se zanedbá a následky mohou být pak mnohem horší. Nedá se nic dělat, musím s pravdou ven. Že to bylo jenom "jako", tréninkově. No, co jsem tenkrát dostal jmen! Pán se (oprávněně) moc zlobil. Já ale byl v tu chvíli na své kluky moc pyšný. Na jejich pohotovost i ráznou reakci. Zachovali se jako správní chlapi. Okamžitě si rozdělili role. Jedni se starali o ošetření, druzí běželi pro pomoc.

 

 

  

Vzpomenete si, vy starší, ještě na příběh z našich národních dějin o knížeti Soběslavovi a německém králi Lotharovi? Ti dva spolu dost dlouho soupeřili a válčili. Pak se Soběslavovi podařilo Němce porazit a zajmout. Český kníže tenkrát nepodlehl, jistě že asi velkému pokušení, dát sokovi vyžrat svou převahu. Ale naopak s ním zacházel jako s váženým hostem. Na Lothara udělala Soběslavova velkorysost veliký dojem a ti dva se nakonec spřátelili. Vznikla z toho dlouholetá spolupráce a prospěch pro obě země.

   V souvislosti s tímto příběhem tenkrát o celotáborové hře také padl poprvé termín „čisté srdce“. Tedy stav našeho nitra, nezatížený ničím zlým ve vztahu ke druhému člověku. Ať již jde o zlobu, nenávist, nadřazenost, výčitky a podobně.

  Na počátku tábora dostaly oddíly za úkol udělat si večer samy pro sebe soukromý táboráček. Takové malé intimní posezeníčko. A pokusit se k sobě najít navzájem cestu. Otevřít svá srdce, pustit tam druhé. Protože něco takového upevňuje vzájemnost a přátelství. Je v tom ale malý háček. Vyžaduje to oboustranně čisté srdce. Tedy říci si, co kdo proti komu má, co mu brání cele druhého přijmout. Jde o vytvoření čistých, zcela průzračných vztahů.

  Oddíly se tohoto velmi těžkého úkolu zhostily všelijak. Hodně záleželo na vedoucím samotném. Jak tuhle myšlenku sám pochopil, byl ochotný akceptovat i jak ji dokázal dál přetlumočit. Velkou roli tu samozřejmě hrál i věk samotných dětí. Přesto se to povedlo.

  Ještě ten samý večer za mnou přišel jeden z vás. Rozechvělý se slzami v očích. A snažil se mi popsat, co před malou chvílí s dětmi prožili. S trochou nadsázky by se to dalo nazvat kolektivním pokáním. Ona chvíle společného posezení postupně přerostla do stadia, kdy většina zúčastněných měla potřebu „čistého srdce“. Kdy to začala chápat jako nezbytnost, vyklopit na veřejnost vše, co nějak vzájemnost narušovalo. Tenkrát účastníci tohoto posezení u ohníčku „ochutnali“ něco z toho, co se pokouším na mnoha desítkách stránek jinde popsat. Ovocem této „ochutnávky“ bylo, že po celý zbytek tábora právě tento oddíl byl co do vzájemných vztahů tím nejlepším. (Na tom funguje princip křesťanského společenství. Pokud jeho členové skutečně přijali zvěst o milosti vážně a "činili pokání", jak zní církevní terminologie, je atmosféra v církvi, ve sboru, nebo ve farnosti zcela odlišná od té běžné. S jakou se denně setkáváme. (I tady jde o "čisté srdce".)

  Takovéto prožitky mi vždy dodávaly naději a ujištění, že mé počínání je správné. Že právě tudy vede moje cesta. Většina dětí na tuto chvíli už samozřejmě zapomněla. Ale je tu naděje. V budoucnu možná bude stačit nějaká maličkost, drobný podnět, příhoda, aby spustila vzpomínky. Nikoliv na to, co jsme podnikali, ale co tehdy smělo naše srdce prožít a co se ho dotklo. Co nás hluboce poznamenalo. Tehdy zákonitě zatoužíme po repríze. Po zopakování si podobných prožitků. A začneme hledat. Vaše i hledání dětí již samozřejmě já neovlivním. Ale byla přiložena základní puzzle a vy k ní budete hledat další, navazující.

 

Téma rytíři se vždy nesetkalo jen s kladnou odezvou. Setkal jsem se i s negativní reakcí a odmítavým postojem. Při hledání materiálů k tomuto psaní jsem narazil na koncept dopisu, který jsem po jednom táboře pak mezi vás rozesílal. Velmi mě myšlenka „rytířství“ ležela a dodnes leží na srdci. Proto si z onoho dopisu dovolím část ocitovat. Kdo jste tehdy nepochopili, třeba porozumíte nyní.

…Kolik lidí neví, co je čest, slušnost, pravda a pravdivě žít. Kdyby tyhle „pohádky“ neexistovaly,…dávno jsme se vrátili do doby barbarů. Pro praktický život, jak přežít, co nejvíc pro sebe urvat, jak se co nejvíc a za každou cenu prosadit, se rytířské ideály moc nehodí. Jsou spíš na překážku. Je nutné zvážit, každý sám, o co mi v životě jde, jaký chci být.

Většinou jednáme podle doposud nabytých zkušeností a modelů, se kterými jsme se v životě setkali. Krásným příkladem toho byl vloni Petr V… Jestliže se budu neustále setkávat s tím, že na mě bude každý věčně řvát a projevovat mi (třeba i opodstatnělou) nedůvěru, pak se tak budu i chovat. A i onu nedůvěru budu bezděky prohlubovat. Pokud mi okolí bude neustále tvrdit, že jsem nemožné pako a neschopný, vypěstuji si v sobě takovou dávku nejistoty, že se mi málo co skutečně podaří. A každý sebemenší neúspěch, byť patří do našeho života, mě jen bude znovu a znovu utvrzovat v tom, že je to pravda. A že jsem nemožný blbec. A bude mne strhávat stále níž a níž.

Zrovna tak jestliže budu věčně někomu předhazovat, že je gauner a nespolehlivý člověk, doslova do něho tyto vlastnosti „natluču“. Podobně na tom byl a je Petr. A on na reakce okolí jen adekvátně reagoval. Jsem hajzl? Tak se jako hajzl chovat budu.

Potom se něco stalo. Pár lidí ho začalo brát vážně. Bez předsudků. Najednou pro někoho něco znamenal. Tahle situace nebyla řízená. Přišla sama od sebe. Ale pro něho to může mít do dalších let života ohromný význam. On totiž „ochutnal“ něco, co doposud neznal. A tak mu byla bezděky ukázaná cesta, jak z toho ven. Co má hledat. A hlavně se mu dostalo naděje, že to je možné. Že ne každý ho za grázla považuje.

Prostřednictvím hraní si na rytíře a Rytířským kodexem cti se snažíme vědomě takové situace navozovat. K tomu je ale zapotřebí „mít se rádi“. Mít ve svém srdci alespoň ochotu poskytnou druhému šanci. Nevyhnat ho dřív, než se vůbec dostane k příležitosti ukázat, že je i jiný. Jestliže budu už dopředu plný předsudků a nenávisti, pak všechno to, o co se na táboře pokoušíme, se stane jedním velikým pokrytectvím. Nejde ani tak o samotný konečný výsledek, protože nedovedeme být nikdo z nás ideálními lidmi, partnery, kamarády. Ale o naše vlastní postoje, ochotu nad sebou přemýšlet a něco se sebou dělat. Kvůli druhému se obětovat, uskromnit, ustoupit v zájmu čehosi, spolknout případnou křivdu, urážku, smířit se s prohrou. Jen proto, aby bylo v našem okolí lépe. Takovými postoji se stávám lidem okolo mne majákem, hořící pochodní v temnotě. A můj život, ať již jsem více či méně úspěšný v běžném životě, dostává nový, a hlavně veliký smysl, víte?

 

Okolo roku 91 jsem byl rozhodnutý pro zdravotní potíže nechat táborů. S těžkým srdcem. Nakonec mi to nedalo a já zůstal. Tenkrát jste mi na rozloučenou věnovali krásný dárek. Glejt s dlouhou básničkou. Velmi mne dojala. Jestlipak si na její obsah vzpomenete? Ona básnička je velmi výmluvná. Kdo jí psal, asi tábory velmi intensivně prožíval. A já o tom mám dodnes důkaz. Díky! Pokaždé, když se mi dostane do rukou, mne znovu dojme. Je poměrně dlouhá, ale pokusím se jí přetlumočit

 

Temena skal v kraji mých snů jsou suchem vyprahlá.

Pár vrásčitých borovic tam větrům odolává.

 

Paty skal v kraji mých snů chladivá říčka omývá.

Kolem prastaré cesty obchodní alej bříz bělostných mi větvemi mává.

 

Tam v soutěsce sevřené když staneš, ti po těle přeběhne mráz,

pár kroků když vyjdeš po stráni smýcené, pohledem zpátky vymažeš čas.

 

Z hlubokých lesů vztyčí se silueta hradu, vtom bědný jsi poddaný

hradních pánů krutých.

Co biřici se psy štvát tě nechali stržemi, roklemi, srázy a lesy tam vzadu.

Není již úniku, není sil v nohách sraženou krví naběhlých.

 

Nebo jsi přítelem hradního pána, již strojí ti hostinu, slyšíš hlas trub.

S hlomozem hřmotným se otvírá brána a poddaní jásají: Pane, zdráv buď!

 

Staletí věků ti v myšlenkách běží, stokrát se můžeš ptát po smyslu.

Proč lidé útočí, co v sobě střeží? Zeptej se věčnosti, proč jsi tu.

 

Čím člověk je pro život a život pro člověka? Co člověk je ve světě

a co je světem v nás?

Tou soutěskou protéká hluboká řeka, vstup do ní se očistit a vyslyš ten hlas.

Tam v soutěsce sevřené vždy znovu se Stvořitel rodí, vždy znovu jak před věky

dá věcem řád.

Zasévá lásku a svět dobro plodí, z dušiček smrtelných vyhání chlad.

 

Tam v soutěsce sevřené lidé jsou lidmi! Tam svléknou se donaha z nectností.

Tam jednou kdo vkročil, zas znovu přijde setkat se s lidskou věčností.

 

 

Koho z nás tenhle známý pohled nechytne u srdce, že?

 

  V roce 94 jsme prožívali další, velmi povedený tábor. Tentokrát byl motivovaný pohádkami. Jednak pohádkou o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém (a hlavně postavou zlého černokněžníka), jednak Jiříkem a Zlatovláskou. Ale také i knížkou Pán prstenů. Odtud jsme si vypůjčili hlavně skřítky, které představovaly naše děti.

  Podstata příběhu spočívala v myšlence: Každý z nás může upadnout do osidel nějaké závislosti, nedá-li si pozor. A stát se otrokem závislosti je velmi snadné. A také: Neseme jeden za druhého zodpovědnost. Nemůže nám být osud druhého lhostejný.

  Děti prostřednictvím oddílových stezek odvahy získávaly čarovné prstýnky a jejich pomocí postupně černokněžníkovu moc tlumily. V závěru tábora pak definitivně jeho moc zlikvidovaly pomocí zlatého kouzelného meče. Tehdy se k závěrečnému aktu přihlásila dobrovolnice Petra. Děvče z prostředních oddílů. Do té doby nešika a bázlivec. Vzpomenete si na ni? Bála se i tehdy. Stála vysoko nad námi na skále, osvětlené improvizovaným reflektorem, mávala nad hlavou kouzelným mečem a pronášela zajíkavým hlasem čarovnou formuli. Moc jsem tehdy její statečnost obdivoval. Sílu k tomuto činu asi našla v pocitu zodpovědnosti za všechny kamarády hluboko pod sebou.

  My jsme samozřejmě nechtěli Petru nechat osamocenou v jejím počínání. Pod skálou proto stáli tři chlapci, kouzelné prstýnky na rukou a zuřivě jimi přitom otáčeli na prstech. (Inspirací byla televizní pohádka Arabela.)  Pokud totiž byly prstýnky v pohybu, Petra se nemusela bát. Byla v bezpečí. Jejich moc ji chránila. Mám doma fotografii těch třech. Jedním z oněch chlapců jsi, Čendo, i ty. V očích i z výrazu tváře lze vyčíst, jak zodpovědně jste svůj úkol brali. I jak velký strach o Petru, jednu z vás, jste prožívali.

  Tenkrát večer v lese vznikla z popudu dětí ještě jedna spontánní akce. Někdo prohlásil:

„A co ti tři? Ti jsou přece bez ochrany!“

Tehdy byla uvedena do praxe další myšlenka tehdejšího tábora. Když se navzájem chytneme pevně za ruce a vytvoříme řetěz přátelství a lásky, nikdo chlapcům, ale ani nám samotným nemůže ublížit. Pokud my sami stisk neporušíme, není moci na světě, která by takový řetěz dokázala přetrhnout. Láska a přátelství je to nejpevnější, co člověk na světě má.

  Stál jsem tehdy uprostřed vzniklého řetězce. Z jedné strany mne držel za prsty kdosi z nejmenších, druhou ruku mi tiskl někdo z nejstarších dětí. Oba stisky byly křečovité. Obě děti mi v rámci svých omezených fyzických sil „drtily“ ruce a obě se silně třásly a chvěly. Takovou zodpovědnost za své počínání cítily. Měl jsem v očích slzy a v duchu za to děkoval. Sám od sebe bych nikdy nedokázal něco tak přesvědčivého připravit.

  Skřítkovský tábor byl vůbec originální. Vzpomínané příhodě předcházela ještě jiná. Také velmi sugestivní. Tentokrát se stala na stezce odvahy pro nejstarší děti. Možná se ještě někdo upamatujete.

  Poslední získaný prstýnek měl zlikvidovat nejen zbylou černokněžníkovu moc v bezprostřední blízkosti tábora, ale i jeho samotného. (V pohádce, té lidové, černokněžníkovi pukla poslední, třetí železná obruč na těle a on se proměnil v černého krkavce.) Děti splnily požadovaný úkol a tehdy mezi ně přišel Smrťák.

„Nemáte právo brát komukoliv život. I kdyby to byl zlý černokněžník!“, řekl. „Chcete-li tak přesto učinit, pak jen prostřednictvím oběti. Smrt za smrt! Je snad někdo z vás ochotný tuhle oběť podstoupit? Obětovat se pro druhé?“

  Honzo, Brůčo, vy dva jste tehdy mezi sebou kostkou losovali, kdo z vás to bude. Vzpomínáte? Aby byla oběť věrohodná, sehráli jsme, my vedoucí, potom v lese s „obětí“ scénku s její popravou. A Honzík se pak po celý následující den ukrýval v našem stanu z dosahu očí všech dětí. Tenkrát jsem vyhlásil: Jenda se za druhé obětoval, aby ostatní mohli žít. Smrt za smrt. Jeho smrt se stala obětí za životy nás ostatních. Přiznávám, že to tehdy bylo hodně silné „kafe“. Dnes při čtení mé „knihy“ to můžete chápat jako paralelu. Kdysi kdosi také obětoval sebe sama, abychom my mohli žít.

  Ona příhoda má ale obecnější platnost. Velikost našeho činu, naší námahy, snažení se je závislá ve veliké míře na velikosti našeho sebeobětování se. Na velikosti ochoty zapomenout na sebe pro druhé. V tom pak spočívá i velikost takového člověka. Umět zapřít sám sebe. Kvůli druhým si odříci, omezit své tužby, přání, požadavky, nebo často i oprávněné nároky. Jako děti jste tohle velmi dobře pochopili. Škoda, že o pár roků později tomu bylo jinak a nastalo dělení. Vaším posláním na táboře bylo tehdy zapřít sebe sama. Zapomenout na své tužby, představy o tom, jak si sami užít a podřídit je přáním, tužbám a požadavkům těch, kteří vám byli svěřeni. Tehdy jste zapomněli. Děti přece nebyly záminkou k tomu, abyste si vy užívali. Ale vy tam byli pro děti.