O programu tábora a jeho duchu

 

To místo ve skalách nad táborem jistě dobře dodnes znáte. Slepou rokli s „Mluvící skálou“ uprostřed. Po mnoho let jsme se jejím prostřednictvím dostávali do dávné minulosti. Říkali jsme tomu Přechod čáry času. Inspirováni Zemanovým filmem Cesta do pravěku. Skála nás seznamovala, často za dramatického padání soušek a různých zvuků o dávné minulosti, událostech a jejich hlavních aktérech, o životě našich předků. A my pak po zbytek dnů na táboře tato historická období v reálu prožívali.

 

Začalo to Praotcem Čechem a starými Slovany. Následně fascinující kulturou Velké Moravy a událostmi z roku 805, které se udály nedaleko našeho tábora na Hradsku. Vzpomenete si na působivý přechod čáry času v souvislosti se vznikem prvního českého státu? Svatý Václav, Boleslav I., Oldřich a Božena, Břetislav a Jitka… Tahle inscenace přechodu čáry času byla ve velké míře vaše dílo. Vystupující aktéři dějin z temnoty skal, posléze průvod přízraků s pochodněmi, jdoucími táborem.

Také vstup do období prvních českých knížat byl velmi působivý. A samostatným počinem některých z vás. Tenkrát jste mne postavili před hotovou věc. Skála mluvila prostřednictvím magnetofonové nahrávky a vestavěných reproduktorů a já se během okamžiku proměnil z civilisty dvacátého století v českého knížete věku jedenáctého. Přijal jsem tuhle poctu smrtelně vážně. A od té doby až dodnes se cítím být vaším panovníkem. Abych to ale uvedl do správné souvislosti. Jeden tábor visela uprostřed tábořiště parádní cedule s textem, který říkal, že šlechtictví není jen moc a vliv, ale především zodpovědnost za poddané, nám svěřené. A že pro jejich blaho a rozkvět máme své schopnosti a nadání rozvíjet. A na jiném místě stálo, že není velkým panovníkem ten, kdo si podmanil co nejvíc lidí, ale komu se podařilo vychovat co nejvíc dalších králů.

 

Tohle bylo pro mne zlomové období. Mé další konání dostávalo postupně směr a smysl. Už nejen bavit, vymýšlet atraktivní témata. Ale jejich prostřednictvím vás někam směrovat, něco vám dát. Dát vám „ochutnat“ z hlubokých zážitků zde prožitých, které vás (doufám) budou v dalším životě provázet a stanou se v čase tápání a beznaděje opěrným bodem, jasnou hvězdou na obzoru, majákem v temnotě.

 

Prostředkem, velmi působivým, se staly takzvané „rytířské“ tábory. Motivované středověkými rytíři a jejich Kodexem cti. Během let jsme k tomu vypracovali celý systém hodnocení a odměňování. Na mnohé z vás mělo silný vliv Povyšování. Tedy postup ve společenském postavení a s tím spojená privilegia. Zakončená pasováním na šlechtice a zápisem do parádní Knihy cti.

 

Skutečným rytířem a dámou ale není člověk, který se dopracuje nějakého společenského postavení. Rytíř a Dáma jsou především synonymem pro opravdového, krásného člověka, který je  ve veliké úctě pro své postoje a jednání u druhých lidí. Ač kolikrát děti, velmi dobře jste to chápali. A volba Rytíře a Dámy nebyla nikdy degradovaná na pouhou oblibu. Potkal jsem pár bývalých dětí – rytířů a dam, kteří se dodnes tomuto titulu nezpronevěřili. S úctou kolem nich chodím. A co vy ostatní? Jaké jsou nynější vaše životní hodnoty?

 

V průběhu táborů jste často dostávali všelijaké úkoly, které měly rozvíjet vaši vnímavost. K přírodě, její jedinečnosti a kráse, ale také souběžně i k potřebám druhých lidí. Otázka v pozadí zněla: kdo je to vlastně můj bližní? Mnohokrát jste byli stavěni do situací, kdy bylo nutné se rozhodnout: buď já, moje potřeby a nároky, nebo druhý. I za cenu nějaké oběti. Klobouk dolů před vámi – dětmi. Z některých zážitků jsem dodnes hluboce dojatý a mám slzy v očích. Nezapomněli jste?

 

Jednou jsme dělali tábor motivovaný dobou bronzovou, inspirovanou Štorchovou knížkou Bronzový poklad a Minehava. Tenkrát jste si měli vymyslet příběhy zbytků rozbitého a rozptýleného rodu Sokolů. Příběhy jste vkládali do textů písní na známé melodie. Co hloubky a opravdovosti v textech bylo! Tehdy také někdy poprvé zazněl pojem „čisté srdce“, který mnohé z vás velmi oslovil. Znamená stav naší mysli, našich postojů a jednání, který je prostý ve vztahu ke druhému člověku jakékoliv falše a pokrytectví. Tehdy na konci tábora při jedné akci spontánně děti s vámi udělali dva kruhy a navzájem si podávali ruce. Na znamení, že jsou prosti jakéhokoliv pokrytectví.

 

Příběh o naivních skřítcích a zlém černokněžníkovi Čárymourovi měl cíl jiný. Varovat vás, že je velmi snadné upadnout do jakékoliv závislosti. Ať návykové, nebo lidské. A jak těžké je se pak znovu dopracovat svobody. A opět se tábor neobešel bez tolik zdůrazňované vzájemnosti a sounáležitosti. Ti tři na foto mají na prstech navléknuté čarovné prstýnky a jejich neustálým otáčením chrání kamarádku Petru, která stojí vysoko ve tmě na skále a čarovným mečem se snaží osvobodit natrvalo své kamarády od moci černokněžníka. Opět z této chvíle mám hluboký zážitek. Tehdy totiž mezi vámi zaznělo: „A kdo bude chránit ty tři?“ A tak – opět neřízeně – jste se všichni chytili navzájem za ruce a udělali „pevný řetěz přátelství“. Protože takový řetěz, ukovaný z lásky a přátelství nedovede žádná síla na světě narušit.

 

Tábor motivovaný Africkými cestovateli a objeviteli byl poznamenaný rozkoly, zlobou a nakonec rozdělením účastníků tábora z řad vedoucích. Téma tábora jako by jeho následný scénář určilo dopředu. Ústřední postavou a vzorem byla postava Davida Livingstona. Jednoho z největších objevitelů Afriky. A ústřední myšlenkou se stalo: Jakou stopu nebo jizvu zanecháváš v srdcích lidí okolo tebe Ty?

Vypravuje se, že když Livingston na své poslední cestě uprostřed pralesů zemřel, jeho průvodci mu z těla vyřízli srdce a pohřbili ho uprostřed pralesa. Tělo cestovatele, lékaře a misionáře pak vláčeli tisíc kilometrů na pobřeží, kde je předali anglickým úřadům.

"Vracíme vám tělo vzácného muže, aby mohlo být pochované tam, kde se narodilo," řekli." Jeho srdce ale patří nám, Afričanům".

Takovou hlubokou stopu Livingston zanechal v tamních lidech.

 

 

Jsem vděčný za úžasnou zkušenost z roku následujícího. Ač odešla kompletní sestava vedoucích a instruktorů, stalo se, že jsem měl přebytek spolupracovníků! Z nich se rekrutují moji noví a další přátelé. A také jsem směl poznat v praxi, co to znamená, když se řekne, že v nouzi poznáš skutečné přátele. To je zkušenost k nezaplacení. Díky za to. S předchozí partou jsme neztratili kontakty. Rádi se vidíme dál. Ten rok jsme realizovali společné setkání obou skupin. Setkali se středověcí rytíři a severoameričtí indiáni. Tehdejší tábor byl opět motivovaný osvědčenými rytíři. Tentokrát křížovými výpravami. Sešlo se mnoho chlapců, dívky byly poprvé a naposledy za ty roky v menšině. A tak celý tábor fungoval v duchu vojenského drilu, tajného sledování dění na hradu a získávání informací, výcviku vojska a nakonec přepadu hradu, zajetí kastelána a jím podepsaného kapitulačního dokumentu. Ten nás opravňoval v následujícím dni na hradu uspořádat slavnostní vyhodnocení tábora s vyhlašováním Rytíře a Dámy za zvuků krásné anglické barokní hudby.

 

Také následující rok byl ve znamení rytířů. Tentokrát jsme se již „vrátili ze Svaté země“ a mottem byl smyšlený příběh o dvou účastnících výpravy, chamtivosti a touze po moci a bohatství a strašné kletbě. Ale také o lidské slabosti, nepovedeném pokusu kletbu zvrátit a pak o obětavosti a nezištnosti. Vysvobozovali jste Černého rytíře a jeho bratra Ješka z kletby a vedle toho stavěli klášter. Výtěžek z dobrovolné sbírky tehdy putoval na konto nadace, pomáhající postiženým dětem. Vzpomenete si? Zástupci dětí tenkrát odváželi na poštu 2000,-Kč, které jste z kapesného všichni, včetně dětí dali.

 

Vedle rytířů jsme prožívali i dobu řeckých bájí, navštívili jsme období pravěku a vyzkoušeli si, jak se žilo našim dávným předkům. Jeden tábor byl ve znamení středověku. Tentokrát ne rytířské doby, ale dobrodružstvím benátského kupce Marca Pola. Stali jste se velmi úspěšnými kupci. Praxi jste absolvovali mezi mšenskými domorodci a rekreanty.

 

Táborem prošlo též velké množství všelijakých pohádkových a nadpřirozených bytostí. Buď „jen tak“, nebo se staly součástí celotáborové hry.

 

Vedle her, výletů se náš tábor vyznačoval i obsáhlou rukodělnou a uměleckou činností. Různými řemesly počínaje (zemědělci, pastevci, lovci, řemeslníci). Nebyla nám cizí práce se dřevem, pečení chleba, pěstování řeřišnice a obdělávání záhonu primitivními nástroji, tavba kovů a tepání, keramika, barvení a batikování látek. Dokonce se povedla jeden rok realizovat i polní kovárna! A kluci kuchaři kovali pohrabáč ke kamnům. Měli jsme svého času na táboře z řad dětí i docela schopný hudební ansábl, zpívali jsme dokonce i v několika hlasech písničky k narozeninám. Jistě si vzpomenete na další.

 

Všechno to dění mělo za úkol a cíl váš život obohatit o zkušenosti a dojmy, které se vám hluboko zapíší do srdce a třeba následně pak i ovlivní další roky života. Před léty, ještě jako dospívající, jsem udělal podobnou zkušenost. Když si pak vzpomenu na všelijaké akce, kterých jsem se zúčastnil, mnoho si z toho nepamatuji. Co si ale dodnes velmi dobře pamatuji a umím vybavit, je duch, nálada oněch setkání. A co jsem tenkrát hluboce prožíval. A o to jde. Prostřednictvím takových zážitků lze druhé lidi ovlivňovat. Buď v dobrém, nebo zlém. Já ale vždycky apeloval na zodpovědnost a osobní příklad a vzor. No, tady se už dostávám na tenký led. Protože každý z nás nejednou ujede. Ale to nás vědomí zodpovědnosti nemá zbavovat. Víte?

 

Mít srdce vnímavé. Ke kráse okolo nás, ale také k potřebám našich bližních.

 

Rytířský pozdrav

 

 

Krok 1.

Rytíř zvedne meč vysoko nad hlavu a vykřikne: „Pravda!“

Meč symbolizuje pochodeň. Světlo v temnotách. Pravda, pravdivý život je také světlem, majákem v temnotě, zmatcích, nejistotě. Pravda odhaluje pravou skutečnost.

 Krok 2.

Rytíř udělá výpad kupředu, vykročí pravou nohou a meč napřáhne před sebe do vodorovné polohy jako při útoku. Zároveň zvolá: „Síla!“

Rytíř je silný a v případě potřeby bojovný, statečný a nebojácný. Opět v symbolickém pojetí to znamená, že své postoje dovede v případě potřeby hájit, stát si za nimi. Často je k tomu potřeba víc statečnosti, než se vrhnout do pranice a bít se.

 Krok 3.

Rytíř se vrátí do původního postoje spatného a zprudka uhodí mečem do štítu, až to pořádně zaduní.

„Cest!“, vykřikne.

Tím vyjadřuje další charakteristický rys rytíře. Smysl pro čest, férové jednání. Snaží se nedělat to, co by ho v očích druhých lidí degradovalo. Snaží se o „čistý štít“. V pojmu čest je zahrnutý i přátelský, ohleduplný a ochranářský vztah k dívkám a slabším. Rytíř se nikdy nedopustí ničeho, co by žena nechtěla, čím by u ní ztratil úctu.

 

 

 

 

 

 Volba Rytíře a Dámy. Tady jsme jako doplňkovou formu použili ještě v závěru vyhodnocení starou lidovou hru „Mám prstýnek, mám, komu já ho dám…“

Rytíř a Dáma byli v našem podáni „Někdo“. Tomu odpovídala i nastolená slavnostní chvíle vyhlášení.

 

 

 

Dobití hradu a podepsání kapitulace

 Hrad jsme dobývali mnohokrát. Poprvé už jako Slované. Poslední dobývání bylo spojené s podpisem kapitulační listiny.

 

Předcházel tomu tvrdý výcvik vojska. Vzorem nám byli pozvaní šermíři. Měli jsme četu lučištníků, kopiníků, těžkooděnců s meči, dobývací stroj „Prďola I“ na tenisové míčky, který obsluhovali nejmladší. A také četu samaritánek, které hned po vniknutí do hradu poblíž kaple rozbalily potřeby první pomoci a očekávaly přísun raněných. Ten se naštěstí nekonal a tak se vzápětí na to proměnily v hostesky a připravily vojsku dobrou krmi. Pan kastelán po kratších obstrukcích a za demonstrace hrubé síly nakonec kapituloval a podepsal.

 

 

 

 

 Útoku předcházela ještě jedna akce komanda pro zvláštní určení. Na obrázku, kde jsou účastníci tábora pasování v pokleku do stavu šlechtického, můžete v pozadí spatřit krásnou rytířskou korouhev s erby našich rodů. Tohle monstrum na třímetrové žerdi mělo komando za úkol potajmu dostat na hrad, nenápadně ho pronést okolo kasy a kastelána a na věži pak vyvěsit jako znamení. „Máme na hradě už své lidi. Do útoku!“.

 

Pohled z věže by vám všem měl připomenout nádherné chvíle, kdy jsme se všichni mačkali nahoře na věži, vítr nám čechral vlasy a my tenkrát ze srdce zpívali: My to vyhrajem v ten den!“ Nebo jinou: „Vstaň a pojď v onen kraj, kam jdu já…“

 

Také následující obrázky mají připomenout chvíle, které se snad každému zapsaly hluboko do srdce. Noční vysedávání u ohně, tiché i mírně tiché rozhovory, zpívání. A pak třeba ležení na lavicích či zemi a nekonečné pozorování hvězdnaté noční oblohy a padajících hvězd.

 

 Ležíte, vnímáte lidi vedle sebe a jste neskonale šťastní, že můžete v tomhle společenství přátel být. A přemýšlíte, jakou formou za vše, co smíte prožívat, poděkovat. Pro mne se naskýtala možnost na konci tábora poděkovat prostřednictvím drobných dárků. Rád jsem je pro vás už doma vyráběl. A pokud to šlo, dělal jsem je adresně, „na míru“ každému z vás.

 

 Někdy tomu ale bylo naopak. Dostal jsem dárek, jako projev lásky a přátelství já. To se vám pak povedlo mne uvést do hodně velikých rozpaků. Ale i tak moc díky.

 

 Začátkem devadesátých let jsem hledal význam pojmů, kterými bychom mohli vyjádřit Rytířské ctnosti. Jsou to například pojmy čest, láska, čistota srdce, pravda, síla a podobně. Ve třináctém století jeden kronikář napsal o své době: je to doba nectná… Taktéž léta minulá byla „dobou nectnou“, pokřivenou. Když jsem hledal po encyklopediích a slovnících význam pojmů, nacházel jsem vysvětlení ubohá, jako byla tehdejší doba. Nakonec nezbývalo, než sáhnout po klasice. Bibli. A z ní vypsat zmiňované ctnosti i jejich význam. Z téže knihy je i následující Zlatá bula kokořínská, která byla inspirovaná 1. epištolou Pavla ke Korinťanům, 13. kapitolou.