Přechod čáry času

Poslední dobou se propaguje jeden druh týmové práce. Dokonce se pyšní i honosným anglickým názvem. V novinách ho popisovali jako super novinku. Při čtení jsem ale zjistil, že jsme tohle dělali už dávno před tím. Nic nového pod sluncem. Ale je to fajn a funguje to. Takže vám onen způsob popíšu. Bez angličtiny, kterou neovládám.

            Princip je prostý. Jeden z týmu řekne při hledání nápadu a inspirace nějakou blbost. Druhý tu první korunuje hovadinou ještě větší. Třetímu ale ty dvě poslouží už k něčemu smysluplnému. Čtvrtý onu myšlenku pak dotáhne dokonce a je z toho skvělý nápad. Pouze je zapotřebí, aby v týmu panovala pohoda a důvěra. Jak budete jeden druhého přebíjet, vysmívat se, shazovat, ničeho se nedopracujete.

            Sedíme o jednom z prvních táborů po večerce v kuchyni a přemýšlíme, jak nejlépe děti uvést do dávné minulosti. Do desátého století, doby vzniku prvního Českého státu. Ať se snažíme sebevíc, nedaří se. Nálada byla přátelská a uvolněná, takže nikdo neměl zábranu se projevovat.

            Pak kdosi něco plácnul od boku. Spíš takovou fantasmagorii. Další ale na to navázal a řekl něco v tom smyslu: „A já bych ještě udělal...“ Bylo to myšleno spíš jako tlachání, aby řeč nestála. Ale třetí se toho chytil a vzal nápad vážně. Načež říká: „Vzpomínáte si, jak...“ A bylo to. V tom okamžiku jsem si vzpomněl. Sice úplně na něco jiného, ale díky tlachání a vyvolané asociaci se mi před očima vybavila noční nálada v lese, jak sedím v soutěsce nad táborem a svítím na jednu skálu. To něco bylo sice mé malé soukromé tajemství, ale mohli bychom ho využít.

            Tak v krátkosti o tom přátelům říkám a už se drápeme do strmého svahu. Všichni byli skálou nadšeni. Stačilo z jednoho místa na ní posvítit a ze tmy se na nás dívala krásná mužská tvář. Po návratu do tábora už o další nápady nebyla nouze. Nakonec jsme se sjednotili na myšlence, inspirované filmem pana Zemana Cesta do pravěku. Vzpomínáte, jak se děti dostaly do minulosti pomocí lodičky, kterou se vydaly po tajemné řece proti proudu času? Nám k tomu měla dopomoci skála. Naučili jsme jí mluvit a pomocí tajemné formule se nejen probudila, ale nás pak do historie i přenesla. Výsledkem byla akce plná převleků, vypravování a tajemna.

            Děti našly druhý den poblíž skály namalované znamení a pod ním pergamen s tajemným textem. Díky pověsti o Mluvící skále, kterou jsem stačil ještě dopoledne vypotit, věděly, co mají dělat. Večer bereme děti a jde se do lesa. Tenkrát mezi námi byl i jeden čerstvý absolvent pedagogické fakulty –češtinář. A ten text, modlitbu ke svatému Klimentovi, ve staroslověnštině přečetl. (Jeden z prvních našich Českých světců. Nádherná, libozvučná řeč.)  To skálu probudilo. Zlobila se. Vzadu v rokli dokonce padaly soušky. (To řádil kuchař s pomocníkem.)

            Sedím na jejím vrcholku, trochu se v té tmě bojím, abych nespadl, a vypravuji dějiny, jak to tenkrát bylo. Během vypravování z přítmí skal, osvětlení baterkou vystupují jednotliví aktéři příběhů. Václav a jeho bratr Boleslav, který ho právě mordoval, další Boleslav, co měl na svědomí vyvraždění Slavníkovců. Pak v pořadí třetí z Přemyslovců, co se už nerozpakoval vraždit i v rodině ve velkém. Mojmír, Oldřich a jeho žena z lidu Božena. Nebo jeho následovník Břetislav se svou lásko Jitkou. Všichni byli v „dobovém“ oblečení. Například svatý Vojtěch použil barevný svrchlík padáku, který nám jinak sloužil jako slunečník nad jídelnou. Stačilo si ho přehodit přes hlavu a róbu doplnit papírovým velkým křížem, potaženým zlatým staniolem. Ve tmě a při baterce vypadal impozantně. Hlavně když pak pozvedl ruce k požehnání.

            Představení skončilo.  Děti se právě vracely do tábora, zamyšlené a plné dojmů, když potkaly na louce průvod přízraků. Ony postavy z vypravování, jak jdou tiše za světla pochodní kolem tábora, a pak definitivně mizí ve skalách.

            Skála nevypravovala pouze dějinné příběhy, ale také o tom, jak je to zlé, když lidé myslí jen na sebe, na svůj prospěch.  Když nezřízeně touží po moci a kam taková touha může až vést. Tak tichý tábor před večerkou jsem už nikdy víc nezažil. Skála dovedla oslovit.

            Stát se Mluvící skálou nebylo jen tak. Už jenom vylézt za tmy na její vrcholek obnášelo značnou odvahu. Pak následovalo často dost dlouhé a hlavně velmi nepohodlné čekání na děti. V té tmě nebylo radno se na úzké plošince moc vrtět. Jednou jsem leknutím skoro spadl. Tenkrát totiž sovu nenapadlo nic lepšího, než si hned nad mou hlavou postavit hnízdo. A jak jsem tam tiše bez hnutí seděl, začala na mne najednou házet kamínky a pak se za mohutného houkání rozletěla na lov. Pěkně to se mnou trhlo. Jindy mi děti coby skále dávaly zapeklité otázky. Nejen týkající se historie. Na jednu, při které jsem se hodně zapotil, nezapomenu. Položil mi jí osmiletý Kuba. „A Skálo, co je to smysl života?“, ptal se. Co byste mu odpověděli vy?

            Ač jsem pokaždé hřímal do velkého prádlového hrnce (zkuste s ním lézt v noci po skalách), některé děti mne přesto po hlase poznaly. Pokaždé, když oddíly odešly, rychle jsem opustil stanoviště a hnal se strmým svahem do tábora, abych tam byl dřív, než děti. Většinou jsem akorát ze sebe stačil strhat propocené oblečení a začít se mýt. A pak dokazovat, že přece není možné být současně na dvou místech. Že já byl po celou dobu v táboře.