Zanechat v lidských srdcích stopu
Celotáborové hry
CELOTÁBOROVÉ HRY
Pěkný tábor nedělají jen výlety a soutěžení. Ale především nosná myšlenka, ukrytá v Celotáborové hře. (Napříště budu používat pouze zkratku CETH). Řeč bude o tom, na co jsme si hráli, jak byla hra motivovaná, co měla říci. A též se občas dozvíte i něco o inspiraci. Kde jí brát a jak to potom uvést do reálu. Jako ukázku vám nabídnu několik motivačních pověstí k tomu vytvořených a dost podrobný popis hry i její průběh. Nejsou to ale návody! Budete mít dost prostoru pro případnou vlastní tvorbu. Ony ty hry byly totiž šité na míru i prostředí. Takže je nejde bezhlavě okopírovat, víte?
Motto: Zaměstnané děti nezlobí
Začalo to nevinně. První tábor v Kokoříně měl být motivovaný Jiráskovou pověstí o Praotci Čechovi. Nedaleko odtud stojí hora Říp. To si přímo o Čecha říkalo. Ve své tehdejší naivitě i nevzdělanosti (tenkrát jsme byli živeni především láskou k SSSR, třídní nenávistí a internacionalismem) jsem se domníval, že o něm v odborné literatuře najdu víc podrobností jako o historické postavě. No, kniha Spor o praotce Čecha mne vyvedla z omylu. A poučila mne, že jsem na špatné stopě. Ale nasměrovala mě na Velkou Moravu a její dějiny. To bylo čtení! Tenkrát jsem byl po dlouhé době hrdý, že jsem příslušníkem našeho národa.
Motivací tábora ještě nebyl žádný konkrétní příběh, jen život našich předků. Oddíly byly tehdy čtyři. Každý měl svou vlastní praktickou náplň i název, které představovaly v hrubých rysech tehdejší společnost. První oddíl byli ZEMĚDĚLCI, druhý PASTEVCI, třetí LOVCI a čtvrtý ŘEMESLNÍCI. Toto rozdělení bylo velmi praktické. Obsáhli jsme s dětmi širokou škálu činností a přitom každý oddíl byl originální. Zároveň mohl druhým posloužit i poradit v něčem, co ovládal.
Pokud si ještě vzpomínám, zemědělci pekli chléb z hrubé mouky, dřeli se s improvizovaným pluhem vyrobeným z kusu větve a obdělávali záhon se zasetou řeřišnicí. Celá jejich činnost se točila okolo zemědělství. Také měli přenosný totem. V něm byly zakomponované klasy obilí. Léta oddílu nejmenších šéfoval nápaditý Petr. Člověk, bez jehož pomoci si neumím své působení představit.
Pastevci se pokoušeli o výrobu tvarohu, trochu fušovali zemědělcům "do řemesla". Původně jsme chtěli do tábora přivést kozu, o kterou by se starali. Jenže pochybnosti, zda to hygiena skousne, byly nakonec větší než nápad a tak z toho sešlo. Pastevci měli ve znaku býčí hlavu, vyrobenou ze smrkového pařízku. Tady oddílu velela Blanka. Moje spolupracovnice z vedení oddílu ve škole. Tichý, ale skvělý člověk, ke kterému dodnes chovám hlubokou úctu.
Lovci byli zaměření na les a jeho živočichy, stopování, lov a podobně. Jako totem měli na bidlu vypreparovanou srnčí lebku. Vesměs tu byly děti z přírodovědného oddílu Zálesák, které se podobnou činností zabývaly i během roku. Po dlouhé roky ho vedl náš kamarád Jarda. Klobouk dolů před takovým obětavým člověkem.
Řemeslníci se pyšnili drátěným kulatým znakem na klacku, který měl ve středu cosi jako hvězdici, omotanou přízí. Jejich činnost byla ryze praktická. Vrtali se do všech rukodělných prací. Oddíl "vyfasovala" asi po dvou letech mladičká, stále usměvavá a činorodá Martina. Jedna z těch nadšenců, co dodnes s dětmi na táborech pracuje a dokonce řídí jeden z běhů.
Do této party stálých spolupracovníků patří naše všemi milovaná Bába. Hospodářka, praktický a rázný člověk, který měl všechno pod palcem a který do svých pětasedmdesáti roků nevynechal jediný tábor. Často byla terčem všemožných žertů. V posledních letech si vozila na tábor peřinu a chodila spát v čepici. Bez ní by ale tábor nebyl táborem.
Nakonec nesmím zapomenout ani na svou polovičku. Protože se obětavě starala roky o hygienu na táboře, čistotu i ošetřovala všelijaká bebíčka. A ještě měla čas vyslechnout všemožné stýskání, problémy, dělat vrbu, vstávat v noci k dětem, uklízet po nich zvratky, když jim bylo zle, nebo pokálený stan či svršky, když měly střevní problém, či nestačily doběhnout ke kadibudkám. Evi, díky!
Vzácní lidé...
Hned na začátku tábora nás přepadla silná průtrž lijáku a následně velmi hustá mlha. Tak hustá, že nebylo na dva kroky vidět. Ta se udržela po celé odpoledne až do večera. Tehdy mne napadla myšlenka, která pak provázela další tábory vždy. Přechod čáry času. Inspirací byl Zemanův film Cesta do pravěku. Tak jsem to opovídal asi těmito slovy: Ve hvězdách a starých letopisech se praví, že za té a té situace a v tom a tom roce je možné za jistých okolností přejít čas a dostat se do dávné minulosti. Ten čas i místo tu je. Ustrojte se do hábitů a vyrážíme. Budeme-li mít štěstí, prožijeme dobu, na kterou jsme si chtěli hrát doopravdy. Akce byla silně improvizovaná, ale moc se povedla.
Za soumraku, kdy se díky rudému západu slunce mlha obarvila nezvykle do růžova a tak navodila výjimečnost situace, jsme vyrazili. Šerem lesa šel zástup bíle oděných a ozbrojených Slovanů. Každá skupina v čele se svým vojvodou. Já coby praotec Čech v čele. Chvíli jsme děti vláčeli Sloňákem (to je údolí za táborem) a pak je hnali do strmého svahu. Tady bylo občas zapotřebí použít i lano. U nynější rokle s Mluvící skálou jsme potkali "původního obyvatele Kokořínska". Představoval ho instruktor Dušan a vypadal jako neandertálec. V suknici z "kůže rysa", s kopím v ruce, konopnou parukou a srnčí lebkou na čele. Ten nám laskavě dovolil se zde v Kokořínském Dolu usadit. (Na foto ho zastupuje Tomáš.)
První tábor se mi, coby nezkušenému hlavasovi, vymkl trochu z ruky. Takže jsme po polovině tábora dost improvizovali. Rámcový plán táborové činnosti byl totiž, coby důležitý dokument, nedostatečně vypracovaný. A hlavně jsem se ho důsledně nedržel. To je chyba. Co nepřipravíte doma, to na táboře neuděláte. Tam se dá pouze na dané téma improvizovat, reagovat na vzniklé situace, dotvářet program. Nikoliv ho tvořit.
ROK 805 - HRADSKO
Další tábor ve znamení Slovanů byl motivovaný jednak Velkou Moravou a její kulturou, jednak již zmiňovanou knihou Eduarda Štorcha Zastavený příval. Událostí, která má souvislost s nedalekým Hradskem. Ona kniha stojí za předčtení. Chodili jsme s dětmi po místech děje a já jim z knihy četl jednotlivé epizody. Myslím, že podobné čtení je velmi působivé.
Přibyly další dva oddíly. Družiníci - oddíl nejstarších chlapců a Šarky. Dívčí oddíl také těch nejstarších. Název dívčího oddílu skrýval kulišárnu na kluky. Jednak slovensky se řekne drak šarkáň, tedy holky coby dračice, jednak to byla narážka na bájnou potvoru Šárku, která zblbla jinak seriózního Ctirada a stala se jeho zkázou. Kluci měli na to během tábora přijít. Holky se lichotily a přitom na kluky neustále kuly nějaké pikle. Ti ale tenkrát nic neprokoukli.
Těsně před odjezdem mi vypadl vedoucí těchto chlapců a já neměl náhradu. Takže nezbylo, než táhnout tábor a ještě se starat o kluky. Zápřah to byl veliký. A já ho zvládl jen díky svým třem instruktorům. Honzovi, Tomášovi a Petrovi. Jinak spíš známého jako Brko. Tihle tehdy šestnáctiletí chlapci byli víc jak dobří a spolehliví. Stačilo jim říci, co mají s kluky dělat a oni se již pustili do práce. Takže v táboře veleli oni, mimo něj jsem to kočíroval já. Tahle zkušenost mi mimo jiné ale ukázala, na co mám sílu. Že se nemusím nechat případně vydírat těmi, kdo nebyli ochotní respektovat daná pravidla hry. V průběhu let se občas někdo takový našel. My měli ale většinou nadbytek zájemců o spolupráci. Takže to do krajnosti zašlo mimo tento rok již jen jednou.
Ta sebranka nejstarších syčáků to na mne asi tři dny intenzivně zkoušela, co si mohou dovolit. Šlo o to, kdo z koho. A já je lámal, jak se dalo. Občas mi z toho bylo pěkně ouvej. Ale povedlo se. Večeři si museli ukořistit, nebo svačinu najít a "natrhat" ze stromů, do tábora se chodilo tak, že se kluci museli do stanů nenápadně vplížit. Denně měli několikrát bojový poplach s nástupem ve zbroji. Motivací se stal u nich nepopulární ředitel školy, který měl přijet na návštěvu. Úkol zněl: nepropást jeho příjezd, zajmout, svázat a přivázat jako nepřítele k táborovému vlajkovému stožáru. Kluci tím žili. Obzvlášť, když jsem veškeré riziko ze strany pana ředitele bral na sebe. Pan ředitel nepřijel. Ale já, díky této vidině, kluky zvládl
Kluci byli posléze moc fajn a rád a s dojetím na ně vzpomínám. Něco málo píšu v pověsti O Modroočce, nebo v povídání o hodnocení.
Ranný středověk a dějiny tohoto období mám rád. Lze tu najít mnoho zajímavých událostí, které se běžně v dějepise nevyučují a přitom poskytují plno nápadů, vzorů i varování. A také tu je spousta prostoru pro vlastní tvořivost i domýšlení si "coby, kdyby" a podobně. A přitom dějiny nekomolíte. Pozdější události, nabyté fakty už tolik volnosti v interpretaci neposkytují. I proto jsme (tenkrát v zastoupení Mirkem) končili dobou Karla IV.
JINDŘICH A PŘEMYSL
O jedné krásné události, o které se zeširoka rozepisuje i Palacký, a která pochází z roku 1197 se nedalo mlčet. Mimo to je aktuální i pro žhavou současnost.
Tenkrát se u nás hádalo a rvalo o moc obzvlášť hodně. Během krátké doby se na trůnu vystřídalo na šestnáct zájemců. Naposledy proti sobě stáli na válečném poli, právě v předvečer svatého Mikuláše dva bratři z rodu Přemyslovců. Starší Jaroslav Jindřich a Přemysl, později zvaný Přemysl Otakar I. Ten, co získal pro České království takzvanou Zlatou bulu Sicilskou. Velmi důležitý dokument pro budoucnost České země. V tuto chvíli se ale schylovalo k občanské válce a bratrovražednému boji.
Pak do Přemyslova stanu vstoupil cizí zbrojnoš s pozvánkou na tajnou návštěvu znepřáteleného tábora. Ať prý rychle navštíví svého bratra Jindřicha. Už tady se nabízí mnoho otázek a úvah. Jít? Nejít? Přemyslovci byli známí svou až patologickou touhou po moci. I tím, že si kvůli tomu nikdy nebrali žádné servitky, šlo-li o moc. A neváhali ani vraždit. Nejen cizí protivníky, nýbrž i doma ve vlastní rodině. Přesto nakonec Přemysl šel. Sice opatrně a s obavami, ale šel. Musel k bratrovi cítit úctu a důvěru. Jaký byl Jindřich člověk, když za takovéto situace se Přemysl přesto rozhodl? Již tady se nabízí jedna z motivací společného táborového života.
Na tomto táboře po večerech, opět pro podporu rytířství ve vztazích, jsme četli krásnou knížku od Edmonda de Amicis Srdce. Knížka o dětských hrdinech. Tohle bylo doménou našeho kamaráda Jardy. Nikdo z nás tak působivě neuměl tyhle příběhy přečíst. (Každý ve společenství může najít své nezastupitelné místo!)
Po příchodu do bratrova stanu se stalo něco neobvyklého. Jeho sok před mladším Přemyslem pokleká, podává mu korunu a říká: "Buď zdráv! Kníže a králi Český!" Mladší a protřelejší s bratrů se tedy nakonec stává vládcem. A je to království ku prospěchu. Země v krátkém čase povstala z bídy, konsolidovala se a na mezinárodní rovině získala velkou prestiž. Bratr Jaroslav Jindřich se stal správcem Moravy a skoro dvě desítky let mladšího bratra podporoval v jeho politice.
Jak aktuální pro dnešní dobu! Ochota ustoupit, mít nadhled a umět rozlišovat co jsou pouze soukromé zájmy a co zájmy země, umět se vzdát i oprávněných nároků, jde-li o obecný prospěch věci, umět pragmaticky zhodnotit a uznat lepší schopnosti opozice, umět nepropadnout pocitu ukřivděnosti a i v roli druhého houslisty se snažit být užitečný a neházet druhému klacky pod nohy. Vzácný a příkladu hodný byl člověk jménem Jaroslav Jindřich. A ačkoliv byl jeho bratr nakonec slavný král, on je možná pro své postoje mnohem slavnější a obdivuhodnější.
SOBĚSLAV A LOTHAR
Jiná historická epizoda: Český kníže Soběslav a německý král Lothar. Nejprve soupeři a nepřátelé. Pak upadl při jedné bitvě Němec do českého zajetí. Český kníže ale nepropadl, jistě že velké touze dát své vítězství a převahu soupeři patřičně najevo. Ale chová se k němu s velkou úctou a jako k hostu. Rytířské jednání Soběslava udělalo na Lothara takový dojem, že jejich původní nepřátelství se změnilo a ti dva se nakonec stali přáteli. A obě království z toho měla prospěch.
Skutečná realita měla asi poněkud drsnější podobu, ale podstata zůstává. Jak si v životě, někdy i bezděky, děláme z lidí zbytečně nepřátele! Jen pro svou nesmyslnou neústupnost, zahleděnost do sebe, neschopnost kritického pohledu na situaci, trochu ochoty ustoupit. A jak málo by přitom kolikrát stačilo k opaku. Rána vyvolává další ránu, násilí ještě větší násilí, zlé agresivní slovo utíná ochotu ke smíru. Nemyslíte, že i tento příběh je pro současnost aktuální?
Oba příběhy posloužily podvakrát jako motto pro CETH a život v táboře. A zároveň to byly první dva tábory "rytířské". Při jednom z nich jste na závěr tábora dostali, vedoucí a instruktoři, "Zlatou bulu Kokořínskou". Některým z vás dodnes zdobí stěnu pokoje. Jejím obsahem je volně interpretovaná část z Bible, hovořící o tom, co je to skutečná láska. Láska nezávidí, nehledá svých věcí, umí být velkorysá, nevyhledává zlo...atd.
POČÁTKY ČESKÉHO STÁTU
O tom píšu trochu podrobněji v části o přechodu čáry času. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak tuto dobu dětem tlumočit. Dobu boje o moc, která byla plná krutostí, vražd, podrazů. Na to se přece hrát nedá! Nakonec jsme téma otočili. A hráli jsme si na to, jací chceme být v kontrastu ke zmiňovaným Přemyslovcům. Oni se nám stali odstrašujícím příkladem. Tenkrát, byl to v pořadí tuším třetí tábor, jsme také poprvé použili v programu Mluvící skálu. A jejím prostřednictvím jsme se dostali do minulosti. Pro děti i nás dospělé to tehdy byl veliký a hluboký zážitek.
Ten rok jsem se vzdal postu hlavase a šéfovala moje dcera. Já si vzal na starost nejmenší děti a byl ve funkci "dohližitele". Naši mladí tehdy dostali hezký nápad. Sice zůstat u dějin, ale udělat úlet do řecké mythologie. Protože jsem tábor nepřipravoval a přišel k hotovému, pamatuji si z něho jen dílčí části.
Největší dojem na mne udělala kvílící věštkyně Pýtie. Jak v Delfách zvedá ruce k obloze a ve vytržení vykřikuje zprávu, která měla posloužit pro další pokračování programu na příští den. Stála vysoko na skále pod převisem, děti dole a okolo ní dýmaly barevné čmoudíky, hořící ve starých hrncích.
A ještě jedna část programu na mě udělala velký dojem. Stezka odvahy, motivovaná též zmiňovanou mythologií. U Pšovky vedle koupaliště stála tajemná, do pláště zahalená postava s kápí hluboko posazenou do očí. Tuším, že to byl Peri. Převaděč mrtvých do podsvětí. Tenkrát se nad močálem válela mlha (skvěle zapadla do scénáře). Díky jí svíčky ve sklenicích, postavené podél dřevěného chodníčku močálem svítily jako bludičky. Světlo skoro vůbec neozařovalo okolí, jen svítilo bodově. Vypadalo to tajemně a trochu hororově. Protože jsem měl na starosti oddíl a děti jednotlivě vypouštěl, na stezku jsem se pak už nedostal. Vrátily se zpět se všemi ostatními.
Po delší době "rytířských" táborů to chtělo změnu. A protože jsme všichni tehdy propadli historii, následující motivace CETH se tím řídila. Se zdejším krajem je spojený i pozdější život pana Eduarda Štorcha, autora knížky pro děti Lovci mamutů. Takže jsme v historii udělali skok nazad až do doby neolitické. Inspirací nám byla jeho knížka Minehava a částečně knížka stejného názvu jako celotáborovky Bronzový poklad.
Hodně mi tehdy ležel na mysli náš společný život na táboře, budování vzájemných hezkých vztahů, přátelství a kamarádství, která se tu uzavírala. Během školního roku jste se - skupinka mladých - scházela dál a já z toho měl radost. Takže příběh o bronzovém pokladu a Sokolech byl nositelem ideje vzájemnosti, ochoty spolupracovat, snášet se, tolerovat jeden druhého. Byla to zčásti i reakce na dění ve společnosti. Tam se ctily jiné hodnoty. My - oni, západ - východ, nenávist k jiným skupinám lidí a podobně. Ostatně s plody této ideologie zápasíme doposud.
I tenhle tábor byl velmi hezký a já byl na vás tenkrát pyšný jako táta na svou rodinu. Několikrát jste se projevili jako správní Sokolové, příslušníci bájného rodu. Kamarádsky, nezištně se smyslem pro solidaritu a silné přátelství. Zmiňuji se o tom v části o náladě.
Jedním z úkolů bylo i vymyslet báseň nebo text písně na známou melodii. Ve které se hovoří o Sokolech. Čím během let prošli, co zažili, jak se to dotklo jejich pohledu na svět, jak je to ovlivnilo. Klobouk dolů! Příběh Sokolů jste silně citově prožívali a tak vznikly dojemné a krásné texty.
Začnu tentokrát trochu jinak. Nejprve motivační pověstí a pak nosnou myšlenkou tábora.
Pověst: Kdysi dávno, kam lidská paměť sahá jen v matných vzpomínkách, žil na kokořínsku veliký a bohatý kmen lidí doby bronzové. Rod hrdých a statečných Sokolů. Stala se ale jednou zlá věc. Sokolové se mezi sebou pohádali, nechali se rozeštvat několika zákeřnými jedinci a vznikl konflikt. Na jeho konci bylo několik mrtvých a nesmiřitelná nenávist. Když se situace trochu uklidnila, představitelé znesvářených stran se přece jen dokázali sejít. A dohodli se na odchodu do ciziny. Každá skupina jinam. Rod Sokolů se rozpadl.
Než se tak definitivně stalo, sešli se ještě jednou nejmoudřejší a nejdůvěryhodnější předáci kmene a rozdělili rodový majetek na několik dílů. Každá skupina si vzala jeden. Jako počáteční kapitál do nově začínajícího života. Poslední a největší díl pak kdesi ve skalách pečlivě ukryli. Pro případ, že by se jednou přece jen Sokolové dokázali zase sjednotit a chtěli spolu znovu začít žít. Uložený poklad jim měl pomoci v začátcích nového soužití.
Motivační myšlenka: Tolerance a vzájemnost.
Začneme-li pátrat v minulosti člověčího rodu, dříve nebo později narazíme na „Adama a Evu“. K faktu, že naši dávní předkové nemají daleko k biblickému páru. Byť to doslova nebyla jen pouhá dvojice pravěkých lidí, ale dvojic mnohem více.
V jedné encyklopedii prestižní světové university se píše, že svého času to bylo s lidským rodem tak zlé a nahnuté, že mu hrozilo vyhynutí. Populační stav se dostal do kritického množství jedinců, kdy většina druhů vymírá a už není naděje na obnovu.
Jinde vědci tvrdí, že díky genetice vědí další. Například, že všichni dnešní obyvatelé Evropy vděčí za své životy pouhým sedmi ženám – pramaminkám za život. Tolik měla tlupa lovců pouze žen, když dorazila na území našeho kontinentu. Americký kontinent je na tom ještě hůř. Tam dorazily s lovci jen čtyři „Evičky“.
Počáteční skupinu lidských předků - pralidí posléze rozdělila vzdálenost, kde začali nový život. Vytvořili si nové zvyky, přizpůsobili se novým životním podmínkám. Často velmi odlišným od jiných . Ty zároveň i více nebo méně ovlivnily životní styl a kulturu. Vliv životního prostředí se ale začal velmi silně projevovat i na fyziologii člověka. Na jeho proporcích, vzhledu, barvě pleti. Stále to ale byli „Sokolové“. Bratři a sestry rodu lidského. Ač později tak odlišní. A to platí dodnes. I při různých úrovních znalostí, životních stylů a podmínek, pohledu na svět a kultury, jsme stále titíž „Adamové a Evy“.
Pro zajímavost: Původní význam slova Adam je prý označení „Člověk“. A mnoho primitivních národů se tak i samo označovalo a označuje. Například Eskymáci, afričtí Křováci, nebo amazonští indiáni ho používají dodnes. Taktéž jméno Eva patří mezi nejstarší osobní jména vůbec a má dokonce i ve všech řečech podobné zvukové zabarvení. A znamená prý něco jako matka, žena.
Ač jsme ze kteréhokoliv koutu naší planety, máme stejné starosti i trápení. Umíme stejně plakat, jako se smát. Umíme nenávidět i milovat až do sebeobětování. Je nám vlastní smysl pro čest a férové jednání, pro spravedlnost. Ale zrovna tak umíme být podlí, pro stejné důvody umíme zradit, podrazit. Nezapřeme v sobě sourozenectví. Příslušnost do rodiny Adama a Evy. A není důležité, zda má v tuto chvíli Bible kategoricky ve všem pravdu, či to je jen mýtus, který se pokouší odpovědět na otázky naší existence.
Vyplývá z toho jedno. Že je nesmyslné odsuzovat druhé jenom proto, že vidí věci okolo nás odlišně, jinak. Že jinak zpívá, mluví, má jiný temperament, jinak se obléká, má jiný životní styl.
. Že vyznává odlišné hodnoty a má k nim jiný přístup. Tak ho to naučilo prostředí, ve kterém se jeho lidský rod musel po věky pohybovat a žít v něm.
Jsme si bratry i v případě, že vyznáváme jiné náboženství, jinou životní filosofii. Protože i tady máme mnoho společného vnímání a potřeb. A v základních principech, především pokud jde o vztah k bližnímu, se v sobě v mnohém velmi podobáme. Někdy až překvapivě hodně. Navzdory jinému Pánu Bohu, nebo bohu.
DĚJ CELOTÁBOROVKY
V prvních dnech tábora jeho účastníci věděli, že si budeme hrát na dobu bronzovou. Děti se pojmenovaly, inspirovány výše citovanou pověstí na rody Manšanů, Vykopávků, Sojek, Bosany a Šakaly. Každý z nich si sám v pověsti rodu určil své zaměření a orientaci. I dosavadní osud. Kde žili, co je potkalo, čím se zaobírají a jak žijí dnes.
Následující dny jeden z oddílů objevil nad táborem ve skalách podivnou mohylu-hrob. Když jí děti odkryly, objevily se v ní kosti, lebka a hlavně stará, zpola zpuchřelá látka se záhadným textem. Dostaly za úkol text pomocí indiánského písma rozluštit. Tehdy se dozvěděly, že jsou potomky onoho nebožtíka. I co se před mnoha léty stalo. Najednou jejich osud rodu dostával souvislosti. (Lebka složila mnoho let a já ji kdysi dostal darem z jednoho dědictví. Byla sádrová. Kosti posloužily hovězí, vyvařené a pak vybělené peroxidem.)
Prostřednictvím Mluvící skály, tajemných váčků, o které se je někdo záhadný neustále pokouší připravit,se děti dozvídají tajemství pokladu Sokolů. A také to, že na něj mají nárok. Ale jen za předpokladu, že doloží svým životem i schopnostmi a umem, že jsou skutečně oněmi šikovnými a čestnými Sokoly.
Další úkol zněl: dokažte svou ochotu spolupracovat s druhými, respektovat se navzájem, být k sobě a své odlišnosti tolerantní. Jedině za těchto předpokladů ochoty spolupracovat máte právo se o poklad ucházet. I to děti dokázaly. Setkali jsme se tehdy i se zcela cizími dětmi z hudební mládeže, které opodál stanovaly. A naše děti je dokázaly přijmout mezi sebe jako další z rodu Sokolů. A také se s nimi později o poklad i rozdělit.
K pokladu nebylo jednoduché se dostat. Nejprve bylo zapotřebí místo složitou cestou najít (šifry, tajné písmo). Poklad ležel na posvátném místě-pohřebišti. Hlídaly ho dřevěné masky. (Inspirované z části staroslovanskou kulturou z vykopávek, částečně pak stylizované masky afrických kmenů.) Masky se na sebe dívaly a děti měly určit pořadí. Poslední z nich se pak dívala na skálu, připomínající kočku. V tajemné zprávě stálo, že Kočka se dívá na místo pokladu a střeží ho.
A nyní k jednotlivostem. Pohřebiště bylo inspirované četbou odborné literatury o duchovním světě Slovanů a jeho božstvu. Včetně nákresů pohřebišť. V dobrodružné knize Zlatý skarabeus je epizoda, kdy hledači pokladu objeví v koruně stromu lebku. Jejím očním otvorem v určitou noční dobu prochází měsíční paprsek a ukazuje místo, kde poklad hledat. Aplikoval jsem to obdobně. Poslední z masek se dívala na skálu Kočka. Kdo se očním otvorem podíval, spatřil jí. Předchozí maska měla zase oči z nalepených zrcátek, které pouštěly prasátka a tuto masku označovaly. Jen ale v přesně vymezenou denní dobu.
Skála naproti Kočce jsou dva ohromné kolmé balvany, přisazené k sobě. Mezi nimi je uzounká štěrbina. Na vrcholu pak roste smrk. Pomocí lana sem jeden z vedoucích vylezl a uvázal ke stromu jutový pytel, naplněný do poloviny čokoládovými dukátky. Pytel jsme zašili jednoduchým stehem, obrátili dnem vzhůru a nechali dolů ve štěrbině viset dlouhý provázek ze stehu. Při zatažení za provázek se pytel rozpáral a dukátky se začaly sypat se skály dolů. Aby byl efekt co nejpůsobivější, dobu vyzvednutí pokladu jsme stanovili tak, aby sem v tu dobu dopadaly šikmé paprsky zapadajícího slunce. I ony podtrhovaly celkovou atmosféru. V konečném výsledku to bylo velmi působivé. „Jééé...“, ozvalo se potom.
I tento efekt jsem převzal. Tentokrát z indiánky Poklad na Stříbrném jezeře. Vzpomenete si, jak byl Santer stržený proudem zlatých předmětů do šachty? A jak se přitom zlato blyštělo? A na starého indiána Velkého medvěda, který tahal za kovový kruh ve stěně a tím lavinu uvolnil?
Z tohoto tábora jsem si odvezl do příštích let další krásný prožitek. Těsně před vyzvednutím pokladu přišel kdosi s myšlenkou, že bychom si měli rukou dáním potvrdit, že si skutečně navzájem celým srdcem a opravdovostí patříme. A že nikdo nemá pouze zištné úmysly. A tak bez mé režie udělali účastníci tábora dva kruhy. Jeden vně, druhý uvnitř prvního. Pak se oba kruhy proti sobě začaly pomalu vždy o jednoho člověka otáčet. A protilehlí lidé si podali jako ujištění o "čistém srdci" ruku. (Tenkrát vás tento pojem mnohé opravdu silně na několik let oslovil.) Teprve pak vybraný člen tábora šel a za špagátek, visící ze skály zatáhl. Na zpáteční cestě do tábora nesly čtyři děti, patřičně vymóděné po "neoliticku" na rozprostřené ovčí kůži hromadu zlatě se třpytících čokoládových dukátků.
Tehdy také z řad dětí zaznělo, že bychom se měli rozdělit o poklad se "sedmým oddílem". Tedy s dětmi z Hudební mládeže, které s panem redaktorem Ryáčkem tehdy stanovaly U splávku. Během tábora jsme s nimi uzavřeli přátelství i je zapojili do programu jako zapomenutý rod Sokolů. Když se tenkrát představovali, byli ve srovnání s "neolitickými primitivy" nesmírně kultivovanými Sokoly. Tak celá naše velká skupina Sokolů udělala odbočku a vzala to přes veřejné tábořiště, kde nechala výslužku.
To byl zajímavý a prakticky vedený tábor, motivovaný stejnojmenným hrdinou. Benátským kupcem z poloviny 13. století jménem Marco Polo. Tou dobou jsem se právě pokoušel fušovat do čehosi, co mělo nádech obchodní činnosti, a chodil na školení tímto směrem zaměřená. Takže nabyté zkušenosti i vědomosti jsem prostřednictvím CETH mohl zprostředkovat i vám. Včetně vybraným zájemcům pak na táboře jako "obchodní školení kupců". Soudě podle další reakce se vám docela líbilo. Hlavně samozřejmě ta praktická část. Úspěch měla zcela jednoznačně neverbální komunikace. Jak podle různých reakcí a jednání protějšku poznat, co si myslí a co je asi zač. To jste pak s gustem na dvoudenním výletu využili při kontaktu s lidmi.
Jinak celá CETH byla vedená podle děje knihy s patřičnými dobrodružstvími. To k táboru patří. Tenkrát jsme také tuším poprvé realizovali módní přehlídku, motivovanou orientem. Vyšli jsme tím vstříc děvčátkům a jejich zálibě v převlecích a ozdobách. Přehlídka byla realizovaná ještě několikrát. V Africkém táboře a Sokolech. Úspěch zaznamenalo o dvoudenním výletu i shánění všemožného koření. Jak v obchodech, tak po domácnostech. Koření bylo oceněno body podle vzácnosti. (V době Markově se vyvažovalo zlatem
V Persii měl náš románový hrdina Marko spolu s doprovodem problémy s lupiči. Ti nám posloužili jako prostředek výchovný. Tenkrát jsem od někoho dostal velkou krabici barevných sklíček, co se používají na lustry, šperky a prsteny. Škatule obsahovala okolo dvou desítek druhů sklíček různých barev a velikostí. Udělal jsem vzorkovník, podle Atlasu drahokamů a polodrahokamů jim přiřadil názvy a patřičně je ocenil.
V rokli zvané Černá díra jsme potom sklíčka ve vymezeném prostoru rozházeli na cestě. Pak na znamení (zatroubila trubka) se všechny oddíly vrhly na sbírání. Nikdo se nesměl strkat, rvát o lepší kousek, ani kameny druhému brát. Pro všechny bylo bohatství dost. Po dvou minutách trubka opět zazněla a všichni museli okamžitě se sběrem přestat a místo opustit. Především nyní se u některých projevily sklony k chamtivosti. Stále se ještě pokoušeli něco sebrat, strhla se i bitka o velký krásný kus a podobně.
Po celou dobu nás ze zálohy pozorovali lupiči. (Vedoucí a instruktoři). Ti se především zaměřili na porušování pravidel a na chamtivce. Takže druhý signál trubky pro ně byl signálem k útoku. Vrhli se na opozdilce a snažili se je zajmout. Přišli nejen o nasbírané bohatství, ale jejích oddíl za ně v ceně zabavených drahokamů musel ještě zaplatit výkupné. Tvrdý trest za nepoctivost. Tím jsme zároveň (bodově) kompenzovali rozdíly mezi staršími a mladšími oddíly, kdy starší byli zákonitě úspěšnější. Mladší děti, ještě nezkažené a poctivé na tom tentokrát silně vydělaly.
Ještě připomenu papírky, které jste dostali na cestu o dvoudenním výletu. Vzpomínáte si na ně? Fungovaly podobně jako žákovská knížka. Papírek vás představil jako kupce z dalekých krajin a lidé, se kterými jste se dostali obchodně do styku, měli vaše vystupování a dojem, který jste na ně udělali, ohodnotit body 1-5. I to se vám počítalo do celkového hodnocení. Měl jsem z vás radost. Lidé si vás chválili.
Byl jeden z nejpovedenějších. Tenkrát krátce po převratu se hodně mluvilo o závislostech všeho druhu. Na nikotin, alkohol, drogy, ale byly i aféry okolo vznikajících sekt, nebo lidí přiživujících se na sexu. Hodně mi to leželo na srdci a měl jsem o vás strach. Těch nebezpečí číhalo a číhá všude dost a dost. Tábor proto měl prostřednictvím pohádky o naivních skřítcích a zlém černokněžníkovi Čárymourovi varovat. A vy si takovou závislost měli na vlastní kůži prožít a chvíli se s ní potýkat.
V devadesátých letech mezi nejstaršími dětmi a instruktory frčela knížka pana Tolkinenna Pán prstenů. Takže na mne zákonitě nejmladší z vedoucích dělali nátlak: udělej tábor na tohle téma! Hobité, elfové...vypadalo to zajímavě. Začetl jsem se do knížky, ale nějak mne neoslovila. Možná i pro přece jen velký věkový rozdíl mezi námi. Přitom bych jim rád vyšel vstříc. Nakonec to dopadlo tak, že jsem pomíchal skřítky a zlého černokněžníka z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký dohromady a příběh aktualizoval do dnešní doby.
Pomocí příběhu o neopatrných skřítcích jsem tedy chtěl dětem i vám ukázat, jak snadno a lehce může člověk upadnout do závislosti všeho druhu. A jak obtížné a pracné je se pak z toho dostat. Nebudu víc teoretizovat a připomenu vám příběh, který to lépe napoví.
V lese v krásné krajině žil veselý a bezstarostný národ malých Skřítků. Jednou k večeru k nim po veliké bouři doklopýtal hezky oblečený člověk. Únavou sotva chodil. Představil se jako princ ze vzdálené země, co hledá zakletou princeznu.
Když se trochu zotavil, navrhl Skřítkům, aby mu pomohli. A také řekl, že k vysvobození princezny je třeba nejprve nalézt čarovný prsten, který má na sobě dvě lebky. Je to prsten Života a smrti. Kdo ho získá, stane se neporazitelným pánem všech. A tedy se pomocí prstenu dá zlomit i moc zlého černokněžníka Čárymoura. Má to ale háček. Prsten může získat jen duše ještě nevinná a čistá, která má úmysly zcela upřímné a nezištné. Něčím takovým už, žel, ale princ za roky svého života nedisponuje, a tedy skřítky prosí o pomoc. Protože oni ještě svou nevinnost neztratili. Tak to byl začátek příběhu, který celotáborovou hru odstartoval.
Díky častým letním bouřím se hned první dny v podvečer v táboře objevil Princ. Manželka se na kostýmu tenkrát skutečně vyřádila. Měl jsem balonové vystřihované nohavice, punčochové kalhoty, halenu samý prýmek, košili zdobenou velikou krajkou a šperkem pod krkem. Na hlavě mi kraloval široký klobouk se pštrosím perem. I princovskou masku jsem si vyrobil, abych pod ní ukryl svou fousatou tvář. A také jsme tehdy někde sehnali i paruku dlouhých černých vlasů. No, švihák k pomilování. Však mě děti zbaštily i s navijákem. A já se stal obletovaným miláčkem tábora. Ještě ten večer vyrazily děti k Mluvící skále požádat jí o radu. Marně skála Skřítky varovala, aby si dali pozor a cizího neznámého člověka si trochu prověřili. „Co když se za někoho jen vydává? Co když má úplně jiné úmysly, než se vám snaží namluvit?“ Dodnes slyším spontánní odpověď dětí. „On je hodný. Chce jen zachránit ubohou princeznu. A my mu pomůžeme!“ Žádné varování tehdy nepomohlo. Nakonec Skála kapitulovala a Skřítkům prozradila, jak se k prstenu dostat.
Celé následující dopoledne plnily děti patřičné úkoly, až byl nakonec prsten odpoledne jejich. Na sedmdesát dětí tehdy s křikem vyběhlo z lesa a už z dálky na mne, Prince, mávalo a pokřikovalo: „Máme! Máme pro tebe prsten s lebkami! Můžeme jít vysvobodit princeznu!“
„Kde? Kde ho máte? Ukažte! To je on, to je ten tolik hledaný prsten, konečně!“ Vytrhávám dětem prsten z rukou a netrpělivě si ho nasazuji na prst. Pak se rozmáchnu, udělám okolo sebe prostor, ukážu na děti a začnu s ním pozvolna otáčet na prstu.
A nyní přišla studená sprcha. Po zaklínací formuli říkám:
„Ha! A jste moji. Propadli jste moci prstenu a já si s vámi mohu od této chvíle dělat, co chci! Kdo se mi vzepře a neposlechne, zahyne! Hahahahaha! Já nejsem totiž žádný princ, ale mocný černokněžník Čárymour! A budete mě poslouchat, nebo...!“
Pomalu přitom ustupuji ke stanu, kde měl do té doby Princ azyl a tam se pak v rychlosti převlékám. Opět skvělé manželčino dílo. Plášť z „brokátového“ přehozu, vysoká černokněžnická čepice s tajnými klikyháky (posloužily znamení pro planety), paruka a dlouhý vous z konopí. Byla to bomba a šok. Namísto krásného a milého prince najednou vychází ze stanu ošklivý černokněžník a hned poroučí.
Jedno asi dvanáctileté děvčátko, takové drobounké, hubené, co kousek odtud hrabičkami uklízelo plac, tuhle situaci psychicky neuneslo. A s pláčem a velikým rozhořčením nad spáchanou zradou na mne oním nástrojem zaútočilo. Statečné děvčátko! Když jsem program připravoval, musel jsem s mnohým počítat. I s podobnou reakcí. Především jsem si nebyl jistý, co to udělá s dětmi psychicky. Jestli nezacházím příliš daleko. Takováto statečná reakce mne ale zaskočila. Chvíli odrážím její výpady, vypadá to jako šermířský zápas, a pak pomalu ustupuji. Nakonec se zlým smíchem utíkám k lesu. „Stejně jste moji! Od této chvíle mám nade všemi neomezenou moc! Hahahahaha!“
Od onoho okamžiku se v táboře, jako mávnutím kouzelného proutku, všechno změnilo. Jindy tak milí a laskaví vedoucí si přestali s dětmi povídat a věnovat jim mimo nutné povinnosti pozornost. Žádné pohlazení, úsměv. Po chvíli se jakoby vracím zpět do tábora. Využil jsem přijíždějící hospodářky a do tábora se vracím autem „z nákupu“. Děti mě hned vzrušeně informují, co se za dobu mé nepřítomnosti v táboře událo. Ale i já jsem najednou jiný. Pokrčím rameny, jsem studený, bez zájmu, nemám pro děti čas. Tábor cele ovládla černokněžníkova moc.
Ve srovnání s předchozími roky, plnými laskavosti a zájmu to byl pořádný šok. A ač starší děti věděly, že je to jen hra, i ony tomu propadly a těžce situaci prožívaly. Najednou se nikdo nesmál, vládla stísněná nálada. Reakce byla mnohem silnější, než jsem očekával. Účastníci tábora, všichni i dospělí, se do toho tak vžili, že nedokázali změnu, ač pečlivě naplánovanou a diskutovanou, ustát. Černokněžníkův „teror“ jsme prakticky realizovali jen několik hodin toho podvečera.
Neplánovaně z toho ale vzešla jiná, krásná příležitost k projevům vzájemnosti a solidarity. To, co bych si ani v nejbujnějších představách netroufl naplánovat. Děti a vedoucí se zcela instinktivně semkli, táhli spolu za jeden provaz a černokněžník měl po žížalkách. I dospělí, pod dojmem nastalé situace mi, potvory, začali program sabotovat. Najednou podporovali i pomáhali vytvářet v oddílech vznikající láskyplné klima mezi dětmi.
No, Čárymoure, jsi na omylu, vyhráno zdaleka nemáš. Zapomínáš na jednu vzácnou moudrost. Že totiž lásku a přátelství nelze v takovýchto chvílích podcenit. A pokud mezi námi trvají a nenecháme se o ně připravit, nedokáže podobné pouto nic na světě přetrhnout. Děti to právě předvedly. Láska, která jim dodávala jistotu, se v dané situaci pro ně stala nadějí a východiskem.
Vzpomínáte na ty tři podivné princovy pomocníky z pohádky? Na Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého? A na to, jak černokněžníkovi pokaždé, když splnili úkol, praskla jedna z železných obručí na těle? Při třetí, poslední se hrozně rozčílil a proměnil v ohyzdného černého krkavce. Jeho moc tenkrát definitivně skončila.
Následující dny byly motivované právě touto pohádkou. Vzepřít se zloduchovi, porazit ho. Vlastnil jsem tři hezké prstýnky s barevnými sklíčky, které mi darovala pro děti jedna z maminek. Jedno mělo barvu žlutou, druhé modrou a třetí červenou. Pokud se nám podaří ony prstýnky získat do vlastnictví, bude to jako s oněmi černokněžníkovými obručemi. Každý z prstýnků má moc jednu z jeho obručí zlomit. Každým prstýnkem omezíme jeho moc. Nejprve v táboře samotném, pak v nejbližším okolí a nakonec ho zničíme úplně. Takže úkol číslo jedna zněl: Najít a získat tři prsteny, představující NADĚJI, PŘÁTELSTVÍ a LÁSKU.
Tři bratři jsou.
Jeden modrý, druhý žlutý, třetí rudý je.
Odporovat moci kouzelníka mohou
kdo vlastní je.
Prvého žába hlídá.
Druhý pavoučím poddaným,
třetího Smrťák vlastní.
Tři bratři jsou.
Kdo vlastní je, druzí poslechnout ho musí,
hlupák, kdo pýše propadne.
Od bratra k bratru cesta vede
až zlého kněze zlatý meč smete...
Tři bratři jsou, moc kouzelníka jak na rozbouřeném moři vratká je.
Tak to je básnička, která děti nasměrovala na hledání kouzelných prstýnků. A zároveň i napověděla, kde je hledat, i že je zapotřebí najít jakýsi kouzelný zlatý meč.
Hledání prstýnků bylo ten rok zároveň spojeno se stezkami odvahy, které absolvovaly samostatně oddíly různých věkových skupin a pro které byly speciálně vymýšlené.
Nejmladší děti dostaly za úkol najít prsten NADĚJI. V podvečer, po večeři, kdy krajina najednou ztichne a v okolí tajemného mlýna zavládne stísněná nálada, vyrazili nejmenší na cestu. Do Strašidelného mlýna. Tam v jedné z největších místností s propadlým stropem seděla uprostřed močálu na hromadě spadaného listí žába. (Nafukovací, veliká potvora.) A ta měla v tlamě prstýnek.
.
(Vzpomeňte si na jinou pohádku. Na Jiříka z pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda!) Jenže, jak se k ní dostat? Ať se děti snažily sebevíc, močálem to nešlo. Byl moc hluboký. Tak to zkoušíme vrchem. Dírou v propadlém stropu. To by šlo. Jeden z vedoucích běží do tábora pro provaz, který mám už ve stanu kvůli tomu nachystaný.
„Tak kdo se to odváží risknout? Kdo se nebojí pro kamarády vlézt do černé díry a přinést prsten?“, ptáme se. Zájemců o dobrodružství citelně ubylo.
Pak se rozhodl do díry vlézt malý osmiletý Míra. Uvazuji mu lano okolo těla, dělám „kšandičky“ a už se houpe ve vzduchu. Jako neohrožený Mikeš v jiné pohádce. Tam s rozechvěním připravil žábu o prsten a honem zase na denní světlo. Uf!
„To nic, Strejdo, nebylo!“, říká hrdě, ale přitom se mu třese hlásek rozčílením a stále kouká do temné díry. Děti jdou ještě chvíli do lesa, poradit se, jak s prstýnkem a já potajmu běžím do tábora, převléknout se naposledy do oděvu zlého Čárymoura.
Abych nebyl podezřívaný z hazardérství, musím na chvíli přerušit vypravování. Léta jsem okolo mlýnu chodil, prozkoumával ho. Moc se mi tahle tajemná stavba zamlouvala. Ale
netroufal jsem si sem zavést děti. Snad jen ven. Ale dovnitř? Sebeatraktivnější místo pro hry vás nesmí zaslepit natolik, abyste zapomněli na bezpečnost dětí! Ta je prioritou. Proto to váhání. Skalní místnost jsem důkladně prozkoumal, jestli dětem nic nehrozí, našel místo pro případný úniku, a ještě v temnosti jeskyně stál v koutě vedoucí jako pojistka. Co kdyby se dítě vylekalo, propadlo panice? Nic nesmíte zanedbat. Těžko byste to potom rodičům vysvětlovali. Navíc po celou dobu, i uvnitř jeskyně, byl malý Míra stále na laně. V nejhorším bych
ho vytáhl pomocí lana ven.)
Když se děti vrátily do tábora, předstoupily před Čárymourův stan a s poťouchlostí v hlase na mne volají: „Černokněžníku, černokněžníku, vylez ven! My tady něco pro tebe máme!“
„Co si to dovolujete!? Bando jedna nezdvořilá?“, zlobím se na ně ze stanu.
„Jen vylez, budeš se určitě divit!“
Tak vylézám s hudráním na denní světlo. Děti vykročily a v hloučku jdou proti mně. Malý Mirek, obklopený kamarády, ruce za zády. Najednou předpaží a modrým prstýnkem ukazuje na mne. Zároveň jím na prstíku točí jako o závod.
No, mně, zlému černokněžníkovi nezbylo nic jiného, než před mocí prstýnku pomalu ustupovat. S velikým křikem si zakrývám tvář, abych ho neviděl, a couvám ven z tábora. Kluci získávají sebevědomí a se sveřepým výrazem ve tváři postupují proti mně stále rychleji. Nakonec se můj ústup mění v bezhlavý úprk.
Huráááááá! Tábor je zachráněný.
Modrý prstýnek přinesl do tábora naději. Všechno není ještě ztracené. Večer děti u táboráku hrají velmi věrohodně a zasvěceně scénky o tom, jak byly ve svém dosavadním životě lákány si vzít cigaretu, jednou zaznělo i cosi o droze. V tu chvíli chápaly, co to je ztratit v závislosti osobní svobodu i jak je snadné o ní přijít. Škoda, že si to všechny už nepamatují.
Následující večer vyrazily do nočního lesa děti střední věkové skupiny. Ve skalách u studánky na ně čekalo překvapení v podobě Smrťáka. Na poslední chvíli tenkrát sedl vedoucí Jindra do auta a ještě v podvečer sháněl po vesnicích kosu. Bez toho by přece nebyl Smrťák smrťákem, že? Ten stojí na mírném kopečku a brouskem odměřuje pomalu čas. Příšerný zvuk ve ztichlém skalním údolí. Každé přejetí brouskem znamená ztrátu jednoho roku života. Odváží se přesto někdo za tuto cenu dojít do sklípku a vzít z kusadel Pavoučího krále druhý, žlutý prsten? Prsten PŘÁTELSTVÍ? Po chvíli váhání se našla jakási dívka. To vyžadovalo skutečně hodně odvahy, nejen pro ty ztracené roky. Sklípek byl ozářený světlem svíček a napříč vchodem vedoucí napnuli velikou provázkovou pavučinu. Na ní se houpal ohromný odpudivý Pavoučí král. Vyrobil jsem ho z polystyrenu a drátu, polepil odbarvenými pilinami jako chlupy. V kusadlech držel prstýnek. Navíc mu svítily rudě oči. Odpudivá příšera! Díky žlutému prstenu ztratil Čárymour svou moc nad nejbližším okolím tábora a děti mohly zase chodit na vycházky.
Nejstarším dětem jsme přichystali poněkud morbidní stezku. Původně to byla trochu pomsta ze strany vedoucích. Děti začaly zlobit. Za táborem na druhé straně kopce zvaného Pahorek jsme našli skupinu skal a balvanů, které tvořily ve svahu jakési pódium. Tady vedoucí postavili šibenici a těsně při okraji také popravčí špalek. Děti ještě za šera pak na tomto místě musely za asistence Smrťáka a jeho znervózňujícího broušení kosy v časovém limitu vyřešit v naprosté tichosti společně rébus. Udělal jsem ho z vyřazených dětských kuželek. Úkol nebyl těžký. Přeskupit je z jednoho místa na druhé. Samozřejmě to mělo své "ale". Vedle logiky úkolu tu šlo především o skupinovou kázeň a spolupráci. Něco, co těmto dětem v tu chvíli chybělo.
Po splnění úkolu ale Smrťák vydání Červeného prstýnku - LÁSKY podmínil něčím hrozným. Řekl. "Nikdo nemá právo žádat smrt druhého. Byť by to byl sám zlý černokněžník. Pokud něco takového přesto chcete, tak jen za cenu oběti. Smrt za smrt! Chce se někdo pro druhé obětovat?" Nakonec se losovalo mezi Brůčou a Honzíkem.
Přítomný kat vylosovaného Honzu okamžitě svázal a průvod temných postav za dunění bubínku kdesi ve skalách odváděl odsouzence na popraviště. Těsně u něj je skalka. Tady jsme Jendu rychle zaměnili za vedoucího. Na popraviště šel již někdo jiný. Les zatím zcela potemněl a děti dole pod pódiem s bídou viděly stíny. Kat zvedl sekeru a zprudka ťal... I to tehdy vedoucí cynicky vymysleli do detailu. Ze zdola nebyl vidět další špalek, stojící v těsné blízkosti odsouzence. Scénu osvětlovala pouhá svíčka ve sklenici. Jak sekera dopadla, připravený člověk svíčku sfoukl a druhý mezi děti hodil další špalek. Než se dole vzpamatovaly z úleku, každý z herců vzal něco a během několika vteřin zela scéna prázdnotou. Když tam děti vyběhly, nic nenasvědčovalo tomu, co právě prožily. Byl to sen, nebo nebyl?
My zatím utíkali všichni přes kopec do tábora. Když se pak děti ráno probudily, Honzík chyběl. Celé dopoledne jsme o něj pečovali v našem stanu s manželkou. Zatím děti plnily další úkoly. Jeden z nich, motivovaný pohádkou o Plaváčkovi měl vrátit Honzíka zpět mezi nás. Vzpomenete si na Mrtvou a Živou vodu z pohádky? Kdesi jsem našel na toto téma rébus. Aby to bylo zajímavější, vedle textu měly děti před sebou i sadu různobarevných a tvarově odlišných lahviček. Šlo o to, určit je a pak na Honzíkovi ve správném pořadí aplikovat. Co by se mohlo stát při jejich záměně, znáte z pohádky. Kdo ne, jeho chyba! Máte zásadní nedostatky ve vědomostech.
Když Honza procitl ze spánu smrti a objevil se opět mezi dětmi, měl jako Jiřík z pohádky okolo krku jen zlatý náramek. Namalovali jsme mu ho práškovou bronzí.
Vysvobozování princezny popisovat nebudu. Tábor ale končil velkolepou hostinou za účasti pana krále, kouzelné babičky, Smrťáka a dalších. Namísto v jídelnách, seděli účastníci na zemi na dekách a jedli z lavic, rozložených do čtverce. Kuchyně se tenkrát skutečně ve svém umění předvedla
Jednou se mi do ruky dostala zajímavá dětská knížka. Obrázkové seriály o největších cestopisných objevech. To by mohla být motivace pro další tábor, řekl jsem si. V knihovně jsem si pak vypůjčil knihu, pojednávající o objevování Afrického kontinentu. Mimo jiné zajímavé cestovatele a objevitele mne zaujala osoba lékaře, misionáře a posléze cestovatele Davida Livingstona. To byl člověk! Statečný, cílevědomý, ale i lidský a laskavý.
Když na své poslední cestě do hlubokých afrických pralesů onemocněl a později zemřel, jeho černí přátelé vláčeli neproniknutelnou džunglí Livingstonovo tělo tisíc kilometrů na pobřeží. Aby jeho pozůstatky pak mohli předat anglickým úřadům. Zároveň prý tenkrát řekli: " Tady vám vracíme tělo slavného a velkého muže. Aby mohlo být pohřbeno tam, kde se narodilo. Ale jeho srdce si ponecháváme u nás zde v Africe. Protože Velký otec srdcem patřil vždy nám". Davidovo vyříznuté srdce je dodnes pochované kdesi uprostřed afrického pralesa. Jako symbol něčeho krásného. David Livingstone se celým svým životem tamním lidem zapsal hluboko do srdcí. Zanechal v nich hlubokou, krásnou stopu. Šlápotu.
Africký tábor byl tedy především o tom, jakou stopu zanecháváme v srdcích lidí okolo nás my. Otisk bosé nohy? Jako symbol setkání, hezkého prožitku s druhým člověkem? Nebo jizvu? Symbol bolesti, trápení, zklamání? Každý z vás má možnost i mnoho příležitostí se do srdcí lidí okolo sebe zapsat. Jak, to je ve vaší režii. Tak taková byla motivace dalšího tábora.
Při čtení knihy o objevování Afriky jsem si dělal pilně poznámky o všech dobrodružstvích, která cestovatelé kdy prožili. Další inspirací mi byl nápad Emila Holuba. Ten měl v úmyslu projít Afriku z jihu na sever. Já to otočil. Na nástěnce byla vyvěšená velká mapa s jednotlivými etapovými zastaveními, která představovala místa nejzajímavějších dobrodružství cestovatelů. Cestovali jsme opačně. Ze severu k jihu.
Ještě v Tunisu jsme se setkali s domorodým šamanem, který nás varoval před jakýmsi v té době pro nás neznámým nebezpečím. (Na fotografii ho předvádí student z Vysoké školy v Liberci „Hadži“). Také se objevila snaha odkoupit část našeho dívčího osazenstva do místních harémů. Když jsme nabídku odmítli, otrokáři se pokusili děvčata uloupit.
Hluboko v poušti existuje skalnaté místo Tassílie. Zde kdysi našli cestovatelé nádherné prehistorické skalní kresby, dokumentující, že Sahara nebyla vždy nehostinným místem, ale zahradou, kde se proháněli sloni, antilopy a žirafy.
Jihozápadním směrem odtud v dnešním Nigeru leží tajemné město Timbuktu. Po dlouhou dobu opředené hádankou a pověstí o nesmírném bohatství. Kdokoliv sem z bílých "nevěřících" vstoupil, zaplatil za to životem. Samozřejmě že správný cestovatel návštěvu takového, byť nebezpečného místa, nevynechá. Byl to den převleků a řešení rébusu, jak získat klíče od města a dostat se dovnitř.
Skoro východním směrem leží další moc zajímavé místo. Čadské jezero. Jeho okolí bylo v době objevování kontinentu učiněným rájem zvířat. Proháněla se tu ohromná stáda všemožné divoké zvěře. Děti se na čas staly přírodovědci. Samostatně po oddílech bez doprovodu vedoucích postupovaly po okolí tábora a zapisovaly názvy všech tvorů, které potkaly. Vedoucí a instruktoři přitom představovali jednotlivá zvířata, včetně jejich charakteristického chování. Děti musely jít co nejtišeji a nenápadně, respektovat chování zvířete, identifikovat ho a z cedulky na krku přečíst celé jeho jméno. To nebylo jednoduché. Některá zvířata ihned po spatření člověka utíkají, jiná bez varování útočí, další žijí skrytý život. Každé z nich má hranici, za kterou vás už nepustí. Například takový hroch Vojta byl sice už z dálky slyšet, jak se cachtá ve Pšovce, ale dostat se k němu byl tvrdý oříšek. Taktéž Kaferský buvol Vašek byl víc jak přesvědčivý. Dokonce věrohodně spásal i pobřežní traviny. Jenže právě pro skloněnou hlavu a houštinu bylo těžké určit, kým je. A když se cestovatelé přiblížili příliš blízko, mírné a klidné zvíře se rozzuřilo a divoce útočilo.
Na řece Kongo jsou ohromné bažiny. Nebezpečné nejen pro žravé krokodýly, kousavé hrochy a nenasytné komáry. Ale především nebezpečné pro výskyt malárie a žluté zimnice. Další disciplína pro cestovatele. Přejděte s plnou polní močál, neuklouzněte do bezedné hlubiny. Během cesty část výpravy onemocněla a bylo neprodleně třeba vystoupit do vyšších horských poloh a tady poskytnout nemocným ošetření a čas na rekonvalescenci. Ani doprava nemohoucích močálem nebyla žádná legrace.
Mnoho let se cestovatelé přeli, kde vlastně pramení nejdelší řeka Afriky Nil. A kolik má pramenů. Jen se vědělo, že místem prameniště je pohoří Rowensdori. O dvoudenním výletu tedy oddíly vyrazily proti toku Pšovky a zaznamenávaly její tok i popisovaly okolí pramenů. Zjistili jsme, že má prameniště tři.
Za to tajemné a opuštěné starobylé město Zimbabwe nám dalo co proto. Emil Holub tu na posvátných místech, kam se pověrčiví domorodci neodvažují vkročit, zanechal zašifrovanou zprávu. Ta měla souvislost s keramikou, koupenou ještě v Tunisu. Na ní byly totiž tajemné obrázkové písmo. Nyní nám teprve došly souvislosti a věčné nepříjemnosti a problémy během cesty.
Krátce na to, v těch samých místech, jako se to stalo Holubovi, nás přepadli místní domorodci - lidojedi. Bylo to zákeřné a náhlé. Děti se vrátily z výletu do tábora. Najednou vystoupili z pozastanů divoši s kopími a štíty, celí zma
