Dobývání hradu

Jednoho roku jsem podle přihlášek s překvapením zjistil, že se letos hlásí víc chlapců, jak dívek. Stalo se poprvé a naposledy, co kluci převažovali počtem. To si přímo říkalo o „klukovský“ tábor. Protože jsem s tím měl už dílčí zkušenosti, nabízelo se téma jediné: vojáci. Jenomže ne současní, ale rytíři, křížové výpravy.

            Voják, to znamená kázeň, otužování, dril. Něco, co se klukům, je-li to vhodně podané, líbí. Před mnoha roky jsem takhle třeba „lámal“ bandu čtrnáctiletých uličníků. Tím, že jsem jim v nemožné doby vyhlašoval bojové poplachy, náhlé nástupy „ve zbroji“. Nebo jsme nechodili do tábora normálně, ale každý se tam musel nenápadně vplížit. Jednou dostali za úkol – pokud se chtěli najíst – si večeři se stolu ukrást. Kuchař nám ji tam připravil a kluci si jí museli do lesa odnést nepozorovaně a využít při tom rozruchu v táboře. Jako válečnou kořist.

            Zmiňované bojové poplachy měly silnou motivaci. Tenkrát nás hodlal navštívit sám ředitel školy, při které jsme tábory dělali. Pán u kluků velmi neoblíbený. A já jim dovolil a legalizoval v rámci celotáborové hry pana ředitele zajmout, svázat a předvést do tábora jako vetřelce. Kluci měli stále oči na stopkách, kdy už konečně zahrčí auto. Pan ředitel by zajmutí jistě přijal. Navíc pro případ konfliktu jsem bral vše na sebe. To kluky ohromně motivovalo.

No, pan ředitel asi něco tušil a nakonec nepřijel. Škoda. Ale tábor, ani klukovské nadšení tím nezkazil.

            Protože nedaleko tábora stojí hrad Kokořín, byl cíl veškerého našeho snažení jasný. Dobít hrad, zajmout kastelána a přinutit ho podepsat kapitulační listinu.

            Nejprve přišlo nezbytné studium problému. Jak se kdysi podobná akce dělala a co to všechno obnášelo. Povím vám takovou zajímavost z dob křižáckých válek v Palestině. Časem oba znepřátelené tábory společně pořádaly pikniky, hostiny, jezdili společně na lov. Dokonce se uzavírala i osobní přátelství. Ti samí lidé se pak ale na bojišti nemilosrdně mordovali, hlava nehlava. I to patřilo k rytířskému bontonu.

            Dělal jsem si poznámky a snažil nabyté vědomosti nějak aplikovat do našich poměrů tábora. Napsal jsem pro děti i vedoucí na nástěnku spoustu zajímavostí i nakreslil plno obrázků. Také měly děti na veliké čtvrtce napsaných 36 bodů – úkolů. Než se pustíme do dobývání hradu, bylo třeba spoustu věcí zjistit, vyzvědět, ověřit.

            To se líbilo i dívčí menšině. Oddíly chodily po skupinkách do hradu i jeho okolí a pátraly. Při návštěvách hradu kladli kastelánovi i průvodcům záludné otázky. Tak záludné, až kastelán nevydržel a vyletěl: „Co to máte za pitomé otázky?“ Ale úkol byl splněn.

            S bločkem v ruce a tajným měřením šíře průchodů a vrat či dveří, zaznamenanými vchody do hradu, sílou hradeb i stěn věže, rozmístěním jednotlivých budov, ověřením, jestli hrad nemá náhodou nějakou skrytou tajnou chodbu, kam se kastelán „ukrývá“, když zrovna není na prohlídce, kde se zdržují ostatní průvodci, se děti vracely do tábora. A hned vše pečlivě zaznamenávaly na arch vedle otázek. Až vznikl podrobný plán hradu a jeho chodu.

            Pak nastala neméně zajímavá činnost. Děti se dohadovaly, jak nejlépe hrad obsadit (jakým druhem vojska), abychom co nejvíc zabránili posádce v jakýchkoliv projevech odporu.

            Tak například po přepadu vtrhla do hradu jako první skupinka lučištníků, vyběhla na dostupné hradby a zaujala předem dohodnuté pozice. Další skupina těžkooděnců (kluci s meči a „brněním“) obsadili všechny vchody do hradu. Dívčí skupina samaritánek pod taktovkou zdravotnice ihned v koutě nádvoří vybalila své nádobíčko a připravila se na ošetřování případně raněných rytířů.

            Legrace byla s nejmenšími kluky. Doma jsem vyrobil z rámu pod skříňku, několika prkýnek, krabičky od Solviny a silné gumy dobývací stroj. Vrhač tenisových míčků. Obsluha: 5 mužů. Velitel, střelec, nabíječ a dva miřiči. Při pochodu na hrad šel velitel vpředu a nesl kbelíček s míčky. Za ním nesli za držadla ostatní zmiňované zařízení.

            Po vniknutí do hradu donesla čtveřice stroj v poklusu do míst, kam měl vyjít kastelán a miřiči dobývací stroj tím směrem nasměrovali. Jeden z nich měl pak za úkol i během střelby zařízení neustále korigovat a upravovat případné odchylky.

            Velitel skupiny předal kbelíček s míčky nabíječi, postavil se bokem a už velel:

„Připravit!“

Načež střelec natáhl co nejvíc rameno stroje.

„Nabít!“

Zavelel opět a nabíječ do misky vložil míček.

„Pal!“

Ozvalo se a střelec pustil rameno. Míčky létaly zhruba 5-6m daleko. Dost na to, aby daly kastelánovi najevo, kdo tu je pánem.

            Pan kastelán měl smysl pro humor. Ochotně se vzdal. Pak ale v klidu prošel nádvořím, vyhnul se těžkooděnci u brány a zamkl. Když se vracel, s poťouchlým úsměvem cinkal svazkem velikých klíčů. Domácí pán nás zajal a my se stali zajatci právě dobytého hradu. Museli jsme pak zapeklitou situaci řešit diplomatickou cestou. Kapitulační listinu ale podepsal, to bylo důležité. Jeho podpis nás opravňoval uspořádat příští den na hradě slavnostní vyhodnocení tábora.

            Samotnému přepadu předcházela ještě jedna hezká akce dětí. Malá skupinka s vedoucím se musela nenápadně dostat do hradu, projít nepozorovaně okolo kasy a dostat se až nahoru na věžní ochoz. Odtud nám pak měli dát znamení k útoku. Tím jsme měli jistotu, že máme na hradě své lidi a v případě nějaké výjimečné akce tu je ještě jedno želízko v ohni.

            Úkol byl velmi obtížný. Pro ten účel jsme ze starého prostěradla vyrobili barevnou vlajku a tu připevnili asi na třímetrové bidlo. Tohle monstrum měla tedy ona skupinka propašovat na věž a vyvěšením vlajky dát najevo naší převahu i signál k útoku. Dodnes nevím, jak se jim to podařilo realizovat. Jenom jsem zaslechl, že tyč přeřízli na polovinu a na věži jí pak svázali dohromady provázky.