Stezka odvahy

Na stezky odvahy budou asi vzpomínat všichni. Velcí i malí. Protože byly půvabné a nápadité.

Nejprve jednu veselou příhodu, kterou mi vypravoval kamarád. Kdysi také dělali pro děti stezku odvahy. Robátka procházela setmělým lesem, plnila drobné úkoly a v závěru se měla u jakéhosi náhrobku podepsat na kus papíru. Svítila tu jen svíčka.

            Přišlo malé děvčátko, aby se také podepsalo. Tak jako každému, spustili vedoucí se stromu dolů vycpané kalhoty s botami, představujícího oběšence. Maličkou to ale vůbec nevyvedlo z míry, a aniž zvedla oči, odstrkovala dotěrné nohy a komentovala to slovy: „Jedeš!“

            Od malička mám rád les a přírodu. Díky táborům a pobytu venku jsem si oblíbil i noční vycházky do lesa. Jeho tajuplnou atmosféru, ticho, které není tichem, ale plné všelijakých zvuků.

            Proto mi vadily některé snahy děti na táborech co nejvíc vyděsit. Teprve poslední parta vedoucích byla v tomto směru zcela podle mého gusta. Někteří jedinci, jakoby si na dětech potřebovali při nabídnuté příležitosti léčit své skryté mindráky. Neuměli se ovládat a řvali, kde to jen šlo.

            Pokaždé těsně před odchodem na stezku jsem dětem zdůrazňoval: „Žádná strašidla ani bubáci nejsou. Pokud se dnes večer s něčím takovým setkáte, jsou to vaši vedoucí a instruktoři. Chtějí vám připravit krásný a výjimečný večer, plný dobrodružství. Pokud se tedy budete trochu bát, bojíte se jen vlastní představivosti. A ta jako jediná umí vyčarovat ty největší strašidla.“

            Takže na představivosti a fantazii dětí je dobré stezku postavit, ne na hulákání a přitroublém strašení.

            Vezměte si takové ZVUKY. Jak je využít? Vzpomeňte si. Jdete lesem a najednou někde praskne větev. V tichu nočního lesa zazní jako výstřel. Pokud ho nečekáte, leknete se. Krásně se můžete leknout i malého klacíku, uvázaného na provázku a těsně před vámi taženého. Nebo zařinčení řetězu na protějším břehu. Zajímavě zní mačkaný celofán. Nebo dva kousky pěnového polystyrenu, třené o sebe.

            Jednou jsem se lekl i já sám na měsícem osvětlené pasece. Skrytý vedoucí pod smrčkem pouze zatočil ešusem, ve kterém měl trochu hrachu. Odporně zní broušení kosy. Hlavně, když si dáte záležet a nejezdíte po kose brouskem moc rychle.

            Neméně strašidelně zněla jedoucí lanovka, vyrobená ze staré stavebnice Merkura. Drát, natažený napříč celým údolím se pod ní rozvibroval jako struna nástroje. Další leknutí přišlo v okamžiku, kdy lanovka dojela a zastavila se kousek od nás ve větvích malého smrčku.

            Nebo jsme zinscenovali (při jiné příležitosti – k tomu se vrátím) popravu vězně. Temné dunění bubnu „umíráčku“ umí pěkně nahnat husí kůži. V „Africkém“ táboře nás jednu noc ohrožovali lidojedi. Čtyři vedoucí si sedli každý na jiné místo v okolí tábora a navzájem se dorozumívali pomocí různě velkých bubnů a bubínků. Seděl jsem ve stanu a naslouchal. Jednak to moc hezky a působivě znělo. Vzhledem k tomu, že jsme si ale hráli na Afriku, vyvolávalo to velmi přesvědčivě i situaci, kdy cestovatelé s obavou čekají, komu ráno poslouží jako chutná snídaně. Jindy si vedoucí přivezli sebou dřevěný šroub s maticí. Při otáčení sem a tam tohle zařízení znělo jako vrzající dveře. Tehdy to byla zvuková kulisa ke dveřím do záhrobí. Představte si nyní tenhle zvuk v nočním lese.

            Možná znáte legrácku, kterou používají k dorozumívání australští domorodci. Je to kus jakéhosi prkýnka s dírkou, které je přivázané na dlouhém provázku. Když s ním začnete točit nad hlavou, rozezvučí se. Zvuk lze měnit podle rychlosti otáčení. I to jsme použili. Vedoucí stál na skále a „vrčel“.

            Také OPTICKÉ efekty jsou krásné a tajemné. O cestě označené sklenicemi s hořícími svíčkami jsem psal. Nedávno to manželka použila pro děti z okolí při lampiónovém průvodu. Pokud vám počasí přeje, za mlhy světlo dostane zcela jiný, tajemnější charakter.

            Někdy stačí jen napomoci přírodním útvarům cosi připomínajícím. Trochu přikrášlit, osvětlit. U nejmenších pomohl i jen „výhružný“ nápis na pařezu, nebo též tajuplné znamení. Například muří noha.

            Jeden čas naši vedoucí použili i chemické světlo a pyrotechniku. Vzhledem k prostředí a lesu se dalo z toho použít jen velmi málo. Především šlo o různé barevné čmoudíky, jak jim říkali. Pálili je v plechovce, nebo starém hrnci. Při zmiňovaném svíčkovém osvětlení vypadá barevný kouř velmi efektně. V tom samém hrnci pálili i jakousi nevystřelující pyrotechniku, která jen zprudka zahořela barevným světlem. To bylo působivé u vodní hladiny, nebo skryté v rákosí. (Samozřejmě ne v suchém!!) Chemické osvětlení používají vojáci a dá se prý koupit v potřebách pro zábavnou pyrotechniku. Je to průhledná tyčka, kde se nárazem nebo ulomením smíchají dvě chemikálie a ty pak fosforeskují. Použili jsme je na stezce do pohádky jako bludičky na louce.

            Z dálky hezky vypadá rozsvícená malá baterka, která se pohybuje z místa na místo. Nebo ji vyzkoušejte přivázat na provázek a komíhejte jí. A nebo s ní točte nad hlavou. Hezké je dělat „osmičky“.

            Vynalézavost nezná mezí. Takže jednou zase vymyslel jeden náš oddílák světýlko se dvěma LED diodama. (To jsou svítivé diody.) Dal dvě blízko sebe a lampičku vložil do kořenů pařezu. Z cesty to vypadalo, jako by nás někdo z díry pod kořeny sledoval.

            Trochu jsem se lekl i na jiné stezce. To zase jiné atrakce. Znáte možná ten prchavý pocit nejistoty, který vás na okamžik ovládne. Opět se mi to stalo na docela přehledném a relativně i dobře osvětleném místě. Na pasece s měsícem na obloze. Při cestě stály malé smrčky velikosti člověka a najednou mezi nimi vidím mírně se pohybující bílou postavu. Teprve po přiblížení se zjišťuji, že na stromeček kdosi položil obyčejný kus řídké bílé látky. „Duch“ se klátil se strany na stranu jen díly průvanu v rokli.

            Ve skalách a soutěskách, ale dalo by se to použít i na stěně domu, je působivá stínohra. Stačí si z černé čtvrtky vystříhat nějaké tvary hlav a použít světlo ze silnější baterky. V nouzi a z menší vzdálenosti poslouží i světlo svíčky. Navíc je přirozenější. Zkoušeli jste někdy na stezce tento efekt s vlastní rukou? Ubožák, na koho to vybalíte. Ruku jde vzdalováním a přibližováním ke světlu zvětšovat i zmenšovat. Když se pak snaží ještě oběť uchopit...

            Na stezce jsme jednou angažovali i pětiletou Aničku. Byla skvělá a hlavně oproti všem dospělým úžasně ukázněná. Po celou dobu stála ve tmě na rozcestí v mnišské kutně s kápí hluboko do očí. Stála nehnutě, a v ruce držela sádrovou lebku. Působivá kulisa. Jenže sotva někdo okolo procházel, lebku upustila do mechu. Neumíte si představit, jak to s mnohými trhlo!

            Inspirováni Andulkou, příště seděly u ohníčku tři figuríny, jak se ohřívají. Figuríny byly vyrobené z klacků a na ně vedoucí navěsili oblečení. A pak, jako u mnicha, se jedna z postav znenadání pohnula. Jen zašťourala klackem v ohništi.

            Jak šel čas, naše vynálezy byly stále propracovanější. Takže došlo i na klasickou elektroniku. Dva klopné obvody, provázané fotodiodou. Vysvětlím. Jdete uzounkým a hlubokým úvozem, takže v případě ohrožení není kam rychle utéct. Děti na této stezce měly záměrně povoleno svítit si baterkou, což s povděkem přijaly, aniž tušily kulišárnu. Najednou na vás z pod trsu husté trávy blikají dvě zelené šikmé oči. První reakcí je posvítit si tam. Jenže v okamžiku dopadu světla oči zhasnou. Za to za vámi se ozvou podivné zvuky. Tak se rychle otočíte a hledáte, co to bylo. Zvuky přestaly, ale když se obrátíte zase nazpátek, civí oči opět  .na vás...

            Tahle stezka byla vůbec povedená. Jak díky prostředí, tak efektům.  O kousek dál se opakuje něco podobného. Tentokrát se na vás dívají oči červené, blikají a jsou ve výšce očí dětí. Hu! Kdo to je!? Po zapnutí baterky na vás civí velký chlupatý a hlavně hnusný pavouk, visící na provázkové pavučině. Chcete-li pokračovat v cestě, musíte pavučinu podlézt.

            Jdete zmiňovanou soutěskou, skály jsou od vás na rozpažení rukou a opatrně se díváte na zem. Najednou vám nad hlavou docela nevinně zazvoní malý vánoční zvoneček ze stromečku. Takové tiché vybídnutí: haló, tady jsem! Zvednete oči a strnete. Nad hlavou vám v různé výšce poletuje velké množství černých netopýrů. Jen oči a bílé ostré zoubky jim svítí.

            Ještě během světla tu vedoucí natáhli nad soutěskou síť provázků, různě se křížících. A na ně na nitích a za háčky rozvěsili potvůrky, vyrobené z ruliček na WC papír a černé čtvrtky. Pak už stačila jen temperová barva na dotvoření.

Na jiném místě vložili do skalní škvíry jiného netopýra. Červeného. A nalepili mu knírek a fousky z králičí kožky. Svíčka, ukrytá před ním z něho vytvořila poťouchlého ďáblíka.

            Ono zvednutí hlavy bylo cynicky naplánované. Jak tak koukáte, už klidní, po netopýrech, pohupujících se v průvanu a jdete, někdo nebo něco vám přejede přes tvář. Docela zlehka, ale Fůůůůůůůj!!! No nic nebezpečného to nebylo. Jen na posledním provázku místo netopýra vedoucí zavěsili pár černých nití. Právě do výšky obličeje.

            Tím jsem se dostal k další kategorii efektů. K DOTYKOVÝM. Tady se musí ale již opatrně. Nikdy se nemá na děti sahat znenadání ve tmě a ze zálohy. To by mohlo ošklivě dopadnout. Neumíte si představit, co je okolo toho pak starostí, když se dítě vyděsí a je mimo. To se nedělá a pro vás, vedoucí by to byla velmi špatná vizitka. Já nic podobného, naštěstí, na stezce odvahy nezažil. Ale zkušenost tohoto druhu jsem i tak udělal.

            V prvních letech táborů nás dost často obtěžovali různí pobudové a čundráci. Proti slušným lidem nic nemám, ani proti trempům. Jenže i mezi nimi se čas od času objeví hovado. Nějaký zakomplexovaný hrdina se tehdy jednou po večerce vypravil těsně za stany dětí a tam začal střílet ze startovací pistole. Jedna dospívající dívka situaci nezvládla a my nebyli daleko volat záchranku, protože z toho dostala záchvat.

            O něco později jsem pak stál s násadou od krumláče za stany poblíž rozložitého keře. Za ním ani nedýchal onen borec. Šlo o to, kdo se hne dřív. Nakonec nebezpečnou situaci vyřešila příroda. Spustila se prudká bouře a neznámý se při ní stačil nenápadně ztratit. Oba jsme měli tehdy na mále. Já bych šel asi do kriminálu, on při troše štěstí, by vyvázl s těžkým zraněním. Tehdy jsem bránil děti a byl rozhodnutý mu tou násadou prorazit třeba hlavu. Asi by se mi to povedlo. Ve třiceti jsem byl ve fabrice nejsilnějším chlapem...

            Ještě chvíli zůstanu u odbočení od tématu stezka. Jindy se o něco podobného pokoušel asi osmnáctiletý fracek. Náhodou jsem zrovna do těch míst vešel a vidím stín, jak přískokem mizí v roští. Tak jsem udělal také skok a měl ho. Varuji vás před hlavasy mého ražení! Takové dobrodružství může být pro vás velmi nebezpečné. Synka jsem chytil pod krkem, zkroutil mu ruce nazad a už ťapkal k ohni. Pro jistotu jsem si ho hned legitimoval. Byl z mé reakce tak vyděšený, že ani nedovedl kloudně mluvit. Hrdina.

            Do třetice jsem se dostal pro změnu zase já do dost povážlivé situace. Ale v těchto případech neuvažuji, je-li to nebezpečné. Prý- zabloudili do našeho tábora po půl noci tři opilci, co ztratili cestu z hospody domů . Snad bych jim to i věřil, jenže chlapci před tím v rychlosti zapadli před hlídkou také do roští. Hlídka nelenila a šla mne vzbudit. Ten rok se mnou spal ve stanu briard. Naše psice. „Dasty, jdem!“, říkám a pes vyrazil. Byl uvázaný na řemenu a asi by neublížil, ale kdo ví? Miloval jako my bezmezně děti a co kdyby je vzal za své a byl rozhodnut je bránit? Postavil se nad ležícím chlapem a zafuněl mu do tváře. Ten chlap musel pak odcházet s plnými kalhotami. Mezi námi, být na jeho místě, odcházel bych  také.

            Tak to byla odbočka pro osvěžení. Vypravujeme si o efektech, založených na dotyku.

Někdy na stezce v jejím závěru děti sahají třeba do dutiny stromu, nebo do skalní škvíry a odtud vytahují jako důkaz, že došly, „něco“. Někdy to byly i moduritové penízky námi udělané. Podle situace. Zkuste někdy namazat hustým škrobem kousek silného provazu a dát ho tam také. Hledáte peníz a uchopíte něco jiného.

            Jeden rok potkaly v závěru stezky děti divého rytíře. Už z dálky byl pod skálou vidět, takže se žádné dramatické překvapení nekonalo. Šlo jen o trochu odvahy, podat mu ruku. Za odměnu se dozvěděly část šifry. Navíc rytíře představoval náš vedoucí-dlouhán. Děti ihned poznaly, o koho jde. Petr je ale velký vtipálek. Z pod pláště nepodal ruku svou, ale ruku od figuríny z výkladní skříně a ještě namočenou ve zmiňovaném blivajzu. To bylo překvapení!

            Zase trochu odbočím. Kvůli škrobu. Také jsme v nějakém táboře vymysleli a vkomponovali do programu Slizouny. Já je pak musel dětem i malovat, jak vypadají. Takže jsme jednou v noci uvařili prádlový hrnec hustého škrobu a obarvili ho temperovou barvou na brčálově zelenou. A před budíčkem jím celý tábor zaneřádili. Děti ihned poznaly, že nás v noci přepadli Slizouni. Prostě, tyhle potvory si získaly jejich srdce.

            Při jedné stezce, motivované pohádkami, vyrobili vedoucí už doma krásnou hlavu draka. Pak ji večer nainstalovali do sklípku dávno zaniklého stavení a prostor osvětlili nezbytnými svíčkami. Když děti přišly, prostřednictvím jednoho z vedoucích drak dokonce plival i oheň. Kousek odtud na louce ležely již zmiňované chemické lampičky, představující bludičky.

            Onen mladý vedoucí Martin uměl mnoho jiného. Například cvičit s hořící tyčí. To byl jeho parádní kousek u táboráku. Nebo plivání ohně.

            Nyní si představte další situaci. Jdete úzkou roklí, která v úhlu devadesáti stupňů náhle uhýbá. Kousek před zatáčkou na vyvýšeném místě stojí hořící svíčka. Je dusno, ticho, vzduch se ani nezachvěje.(My dost pečlivě místa na stezku vybírali.) Sotva svíčku minete, po skále v zatáčce přeletí stín a světlo svíčky se divoce rozkmitá. Navíc to za vámi tiše zabzučelo a krk vám ovanul průvan. Rychle se otočíte, ale tam nikde nic není. Jelikož jste předchozím vypravováním v táboře naladěni na nadpřirozenosti, asi vás napadne, že to byl duch, čert nebo Ježibaba, co proletěla právě okolo na koštěti.

            Technicky to bylo prosté. Mezi stěnou a svíčkou jsme ve výšce natáhli lanko a na něj zavěsili kladku. Kladka nesla velký pytel se suchým listím. Po projití dítěte vedoucí na skále kladku pustil. Ta sjela dolů a na okamžik zakryla světlo svíčky. Stín pytle se mihl po skále před děckem. Navíc ho ovanul průvan, způsobený pytlem, který také rozkmital plamen. Zařízení se v tichosti ukrylo mezi skalami a cesta byla opět volná. Pak si kladku vedoucí opět přitáhl pomocí slabého provázku zpět.

            Další efekt. Trochu sporný. Především pokud jde o bezpečnost. Já měl tak spolehlivé a zodpovědné lidi, že jsem s tím mohl souhlasit. To ale každý vedoucí tábora o svém týmu nemůže tvrdit. Takže v podobném případě vždy platí především: Nejprve bezpečnost dětí!

            Jdete o kousek dál stejnou úzkou roklí. A sotva projdete jedním místem, ozve se zvuk padajících klád nad vámi. Instinktivně poskočíte dopředu a hrkne ve vás. Tady se není kam schovat. Pak zvednete hlavu a vidíte šklebícího se vedoucího Zdendu. Na provaze vytahuje zpět několik kuláčků. Pevně přidělaných k lanu.

            A poslední příklad. Na jiné stezce ležel při cestě, hlavu opřenou o kořeny stromů šermíř z doby třicetileté války. Už z dálky bylo poznat, že to bude někdo zamordovaný. Z těla mu trčel kord a ve druhé ruce držel zapálenou svíci. Ani se nehnul, oči měl zavřené. „Parádní mrtvej!“, libovaly si děti. Jak ale procházely okolo, najednou se „mrtvej“ začal pomalu zvedat a otevřel oči. Posadil se  - a zase si lehl. Nic víc. Ale stačilo to. Nebo zasténal: „Aááách!“

            Poslední zmiňované akce si děti postupem času vyškemraly. Jsou televizí a videem tak zmlsané, že těm starším již nějaká romantika, založená na jemnostech nestačí. Při následující stezce odvahy naši instruktoři nelenili a během dne si dali práci s vykopáním značně hluboké jámy. Hrobu. Pak stloukli z krajinek víko a na jámu ho připevnili. Jeden si večer do jámy lehl a zavřel za sebou. Druhý Čeněk se schoval do blízkého roští jako zvukař. Když přišel čas, zavrzaly panty a víko se pozvolna otevřelo. Z něj vykoukl nebožtík Tomáš s bílými (temperovými) kruhy pod očima, natáhl ruku, aby se přesvědčil, že neprší a zase za sebou zavřel.