Úvod

Konečně se mi daří realizovat přání mých přátel, abych svým vypravováním připomněl všechny ty krásné chvíle, prožité pospolu a za přítomností dětí, které nám rodiče svěřili. Tedy abych se pokusil sepsat alespoň něco se zážitků z dětských táborů v Kokoříně, kterým jsem přes dvacet let velel. Rád to dělám. Protože prostřednictvím vzpomínek smím zase s mnohými z vás být a prožívat chvíle, které nám (alespoň doufám) pozměnily život a daly mu náplň. Snad i vám ostatním mé vypravování něco řekne. Případně se stane inspirací pro vaši práci s dětmi.

            Jako chlapec jsem jezdíval rok co rok na tajná setkání křesťanské mládeže do hor. Ta ve mně zanechala hluboký dojem. Když jsem pak hledal inspiraci pro vnitřního „ducha“ táborů, čerpal jsem z těchto zážitků. V souvislosti s tím mne jednou napadla otázka: co mne vlastně nejvíc oslovilo? Proč na to tolik stále vzpomínám? S překvapením jsem zjistil, že nejde vůbec o všechny ty legrácky a jistě poutavý program. Ale o atmosféru, „ducha“ oněch setkání, který se mi hluboko zapsal do srdce.

            Proto těžištěm mé práce s dětmi i s vámi nebyl program. Ač dle vašich reakcí líbivý. To je jen forma a prostředek, jak oslovit. Ale zmiňovaný duch setkání. Něco, co se mnohem silněji a dlouhodoběji do vás zapíše a osloví vás. A stane se třeba pro váš další život základní puzzlí, ke které vy sami budete hledat jednou pokračování v nabídce životních hodnot. To byl smysl celého snažení i důvodem občasných konfliktů a nedorozumění. Nenechat se vmanévrovat do laciného efektu.

            Moje vypravování je samozřejmě velmi subjektivní. I proto jsem dlouho váhal. Každý z nás jednu a tutéž situaci prožívá jinak, jinak ho osloví, pamatuje si z prožitku něco jiného. Nechtějte proto po mně, abych vám věrně vše popsal. Spíš v těch, co tam byli, chci vyvolat vlastní vzpomínky. A vám ostatním poskytnout buď hezké čtení, nebo inspiraci pro vlastní činnost.